Edwardova dcera - šestá část

Autorka: Eldorado

Zakopla jsem a noha se mi svezla z hrany schodů.  Ani jsem se nestačila uhodit a už mě držel Edward v náručí. Bylo to jako ze starého filmu. Podíval se dolů na Bellu a všichni se začali smát.

„Na tohle jsme všichni už zvyklí. To tvá matka dělala každý den.“ Usmál se na mě „ „Někdy i několikrát“Edward a postavil mě na zem. Radši už ne na schody.

„Díky“ začervenala jsem se a sklopila oči. V tu samou chvíli se ke mně přiřítil Emmet a dal mi ruku kolem ramen.

„Mrně,dávej pozor…až nebude taťka na blízku, mohla by sis taky zlomit nohu“ zlomyslně se usmál a Edward mu dal pěstí do ramene.

„ Nech toho brácho. Jinak zase na chvíli zapomenu,že můj bratr vůbec si“ Stáli tam a pošťuchovali se a strkali do sebe,jako malí kluci. Přistoupila ke mně Bella a políbila mě na čelo.

„ Musíš být opatrnější drahoušku.“ Usmála se a objala mě.

„Pokusím se mami,ale víš,že za tohle můžeš ty“ koukla jsem se na ní jen koutkem oka a najednou se po celé hale rozléhal hlasitý smích všech přítomných.

„ Tak dost legrace na můj účet“ Bella se usmála a vedla mě do jídelny,kde jsem měla připravenou snídani. Připadala jsem si hloupě,když jsem jedla,protože jsem byla jediná a všichni na mě koukali. Láskyplně,ale i zvědavě. Možná čekali,co se mi zase povede rozbít nebo upustit. Seděli jsme mlčky a já jsem do sebe soukala sousto po soustu.

Když jsem dojedla,vstala jsem,abych se mohla lépe uvolnit.

„ Mami? Tak já pojedu.Nemůžu se pořád ulejvat.“ Usmála jsem se na ní a ona mi ho oplatila.

„ Ano zlatíčko. Víš,kudy se tam dostaneš?“ přistoupila ke mně a pohladila mě po tváři.

„Vím….když jsem hledala váš dům,myslím,že jsem ji viděla. Snad to zvládnu“ pomalu jsem se vydala k hlavním dveřím a chtěla jsem je otevřít. Cestu mi ale zastoupili Emmet s Jasperem.

„To ani nedáš svým milovaným strýčkům pusu?“ Emmet se zasmál  a já je oba objala a jednoho po druhém jsem políbila na tvář.

„ No vidíš,že to jde“ usmíval se Jasper „ Tak hodně štěstí Hope“

„ Díky Jaspere“ otočila jsem se zpět ke dveřím a vycházela ven ke svému autu. Ale tam jsem uviděla to nejkrásnější překvapení. Dveře mi držel otevřené Edward. 

Opět mnou projela obrovská radost a pýcha. Byla jsem pyšná, že tento dokonalý tvor je můj otec. Rychle jsem došla k němu.

„ Díky tati. Díky,že jsi mě přijal do své rodiny.“ Nevesele jsem se usmála. On mě objal a potichu zašeptal.

„ Ale drahoušku,ty si vždycky byla člen mé rodiny. A ty si to vždycky věděla. To proto si mě přijela hledat.“ Při těchto slovech jsem se zase rozplakala. On mi svou něžnou studenou rukou utřel slzy a zamumlal.

„ Teď už musíš jet,jinak přijdeš pozdě“ nastrkal mě do auta a zavřel za mnou dveře.

Pomaličku jsem se rozjela a ve zpětném zrcátku jsem pozorovala,jak se na mě dívá. V tom pohledu bylo něco jiného než předtím. Díval se tak ustaraně,ochranitelsky. Jako kdyby se bál. Jako když se otec bojí o svou nově nalezenou dceru.

Cestou do školy jsem přemýšlela. Přemýšlela o všem,co se během 24 hodin událo.Co se stalo.Bylo to to nejlepší v mém životě. Moji rodiče jsou spolu a milují se. Mám milující rodinu svého otce. Byl jen jeden člen rodiny Cullenů,který na mě ještě ani nepromluvil. Rosalie.

Nechápala jsem proč. Proč by ke mně měla být tak odtažitá. Nikdy předtím jsme se neviděli.A pak mi hlavou proběhla myšlenka. Rosalie chce být vždycky středem pozornosti a teď jsem jím já. Nenávidí mě stejně jako kdysi mou matku. Ale co můžu dělat?..Tohle není fér..

A pak jsem si všimla,že jsem dojela na hlavní silnici. Jsem tady. Parkoviště jsem měla na dohled a všude kolem se hemžili studenti. Nevypadali jako já. Byli mladší a zkrátka jiní. Já jsem se vždycky od všech lišila. Bella mi vysvětlila,že jsme predátoři. I když já jsem jen napůl. Vždycky je budu přitahovat. Stejně tak,jako skuteční a úplní upíři mě.

I přesto,že jsem vždycky byla hodně společenská, tak jsem nikdy nenašla žádnou spřízněnou duši. Nikdy jsem neměla chlapce. Bude mi už 17 let a každá jiná dívka v mém věku se na mě kouká skrz prsty. Ale mě to nevadí. Maminka taky poznala Edwarda v 17ti letech.

Když jsem hledala vhodné místo k zaparkování,všichni se na mě koukali. Až o vteřinu později mi došlo,že nekoukají na mě,ale na mé auto. Rozhodně jsem mezi ně ani v tomto ohledu nezapadala.

Další překvapení přišlo,až když jsem vystoupila. Připadala jsem si najednou tak úzkostně.Jako za mřížemi. Chtělo se mi ujet pryč. Utéct předtím vším.Ale pak jsem si vzpomněla na Bellu. Já mám jen strach o sebe. V tuto chvíli. Ale ona musela chránit celou rodinu.

Připadala jsem si jako největší sobec na světě. Zhluboka jsem se nadechla a šla vstříc svému osudu. Novému životu. Životu po boku svých rodičů,které miluju nejvíc na světě. Jsou mi tím nejdražším,co mám. Už jsem si nedokázala představit život bez nich. Ani bez Emmeta,Jaspera a nebo Carlislea nebo Esme.

Rozhlédla jsem se pořádně kolem sebe. Hledala jsem někoho,kdo by mi poradil,kde se mohu zapsat. A pak jsem uviděla krásného vysokého mladíka. Byl urostlý a vysoký.Měl narudlou kůži a černé vlasy na krátko ostříhané. Jak jsem si ho tak se zájmem prohlížela a zírala na něj,on se mi podíval do očí. Usmál se na mě a šel směrem ke mně.