Edwardova dcera - pátá část

Autorka: Eldorado

Nechci,aby se komukoli cokoliv stalo. Ale už je asi stejně pozdě. Svým hloupým jednáním jsem je všechny ohrozila.

„ Mami,tati??…Co teď budeme dělat? Oni přijdou.. a pak…“ opět jsem se rozplakala,když jsem si uvědomila,co jsem provedla. Edward nás posadil na pohovku a sám si klekl před nás a chytil nás za ruce.

„ Hope. Teď,když vás tu mám obě…“ zarazil se a usmál se na Bellu. Ona mu úsměv oplatila. Nikdy jsem jí neviděla tak šťastnou. „ nedovolím,aby se vám něco stalo nebo aby vám kdokoli ublížil. A s Volturiovými to nějak vymyslíme. Ale teď neodjedete.Nikdy neodjedete,abych byl přesný. Ne sami.Odteď jsme rodina.“ Řekl rázným hlasem,ale přesto tak vřelým a krásným,že se mu nedalo vzdorovat. Než stihla Bella cokoli říct, odpověděla jsem za ní.

„ Ano“.. vykřikla jsem „ zůstaneme“ vyskočila jsem a vrhla jsem se mu kolem krku a on mě zpátky pevně objal. Bella vstala hned za mnou.

„ Ale Hope, musíš chodit do školy. Nemůžeš prostě jen tak zmizet a dělat,jako kdyby si tam nikdy nechodila“ její obličej zvážněl.

„ Neboj mami,já už jsem si všechno zařídila.Nevěděla jsem,jak dlouho budu pryč,tak jsem se ze školy odhlásila.“ Usmála se na ní a ona mi úsměv oplatila.

„ To jsem si mohla myslet“  a najednou jsme se smáli všichni tři. Bylo to vážně jako ve filmu. Konečně jsem měla rodinu,velikou rodinu,o které jsem vždycky snila.

„ Zítra se pojedu zapsat do školy do Forks,souhlasíte??“ můj hlas byl plný nadšení. Nikdy jsem neměla problémy si zvykat na nové prostředí. Možná to bylo proto,že jsme se tak často stěhovaly.

„ To je skvělý nápad“ souhlasil Edward.

„Ano,jen jeď..Setkáš se s novými lidmi a určitě si mezi nimi rychle najdeš přátele.“

Jenže já jsem nepotřebovala víc. Ani přátele,když mám milující rodinu a rodiče,kteří se milují. Jak tam tak stáli a usmívali se na mě, vzájemně se objímali.

„ Já už ale víc nepotřebuju,když mám teď vás“ hlas se mi dojetím třásl. Objala jsem je a najednou jsem zaslechla,jak se někdo směje. Ani jsem se nemusela otáčet,abych poznala,kdo to je. Tenhle smích. Upřímný a hlasitý bych poznala snad všude. Byl to Emmet.

„ Hej,cukroušci!! Já chci taky!“ a vzápětí se na nás na všechny tiskl. Byl to hezký pocit,mít takového strýčka.Silné slovo. Staršího bratra,abych upřesnila. Choval se pořád stejně,jako kluci mého věku. Puberťáci. Objetí se najednou zesilovalo a já jsem pomalu přestávala dýchat. Když jsem myslela,že omdlím,stisk železného sevření se uvolnil. Jak tak všichni ustoupili,všimla jsem si,že je v obývacím pokoji celá rodina.

Z ničeho nic jsem zívla.

„ Je čas jít spát Hope,přinesu ti tašku.“ Nabídl se Edward a Bella mě zatím něžně držela za ruku. Asi cítila moje stálé napětí. Tentokrát to nebylo ze strachu,ale z radosti.

„ Ukážu ti pokoj“,nabídla se Alice a  už mě táhla nahoru po schodech. Když jsme vešli, nevěřila jsem vlastním očím. Byl tak veliký a barevný. Takový pastelový .Přesně,jak mám ráda. V rohu byla obrovská postel a  naproti ní ještě větší skříň.. Odmalička nesnáším tmavé barvy,ale tohle byl pokojík,jaký jsem si vždycky představovala,že jednou budu mít.

„ Je překrásný Alice. Ale čí je?“ ptala jsem se ostýchavě.

„ Tohle je náš univerzální pokoj. Takový pokoj ..ehm..pro hosty“ podívaly jsme se na sebe a hlasitě se začaly smát. Bylo mi s ní opravdu moc hezky a příjemně. Byla pro mě sestrou,kterou jsem nikdy neměla a občas velmi postrádala.

V tom okamžiku se za námi objevil Edward s mou taškou v ruce a Bellou v té druhé. Teda spíš na té. Ani nevím,jak to popsat. Spíš to vypadalo,že jsou k sobě přilepení a nikdo je už nikdy neodtrhne.

„ Tady máš věci drahoušku. Musíš být hrozně unavená“ Bella byla vždycky všímavá,co se týče mě. Jako kdyby mi četla myšlenky.

„ Děkuju“ vzala jsem si tašku,kterou mi podala,položila jí k nohám postele ,sedla jsem si na postel a zavřela oči. Když jsem je zase otevřela,ležela jsem,přikrytá hedvábnou peřinou a připadala si,jako když jsem na vodě. Ta postel byla tak měkká.Pak jsem si uvědomila,že jsem musela usnout. Vyřítila jsem se z pokoje,abych se ujistila,že se mi to všechno jen nezdá.

Když jsem se po krátkém bloudění dostala ke schodišti,všichni už tam na mě čekali. Usmívali se. Štípla jsem se do ruky,abych zjistila,jestli sním. Ale nesnila. Opravdu tam byli. Moje rodina.

Vykročila jsem pomalu a rázně dolů ze schodů,šťastná. Ale jako obvykle,když je na mou osobu přitahováno víc pozornosti,než je nutné,stane se něco zlého. Jako právě teď.

„ AAAAuuuuu….“ Zase…