Edwardova dcera - čtvrtá část

Autorka: Eldorado

Stála tam. Tak krásná a rozhněvaná. Chtěla jsem zase omdlít. Všechno lepší,než ten průšvih,na který jsem si zadělala.  Pak jsem si ale něčeho všimla. Pozornost se netáhla ke mně jako obvykle.

Všichni vyskočili a rozběhli se ke dveřím. Belly obličej již nebyl plný strachu a hněvu,ale jen lásky a bolesti. V tu chvíli jsem si uvědomila,jak sobecky jsem jednala. Nasypala jsem sůl do jejích ran.

Všichni stáli nehybně a jen na sebe koukali. Já jsem opatrně vstala z pohovky a šla směrem k mé matce. Cestou jsem se rozhlížela a každé z těch překrásných bytostí jsem se podívala do tváře. Tolik emocí jsem snad za celý svůj život nikdy neviděla.

Rozběhla jsem se a vpadla ji do náruče.

 „ Tohle už mi nikdy nedělej Hope. Ani nevíš,jaký jsem měla strach“ drmolila ta slova tak rychle,že jsem jim skoro nerozuměla.

„ Promiň mami“…zamumlala jsem. „ Já jsem musela. Ty to víš“ snažila jsem se omluvit. Věděla jsem,že už mi odpustila,jakmile uvolnila své železné sevření.

Ať už ostatní měli jakékoli pochybnosti o mém původu,byla jsem si jistá,že jsou všechny pryč. Když jsme stály s Bellou vedle sebe, na první pohled jsme musely být téměř k nerozeznání. Jako dvojčata. Měla jsem tu stejnou alabastrovou pleť i oči do zlata. Dokonce i naše vlasy vypadaly stejně.

Pohlédla jsem do Edwardovi tváře. Stále tam stál jako přimrazený a v jeho očích zmatek. Ale pak jsem také viděla něco,v co jsem po celou tu dobu doufala. Odpuštění. O krok jsem ustoupila,abych Belle uvolnila cestu k němu. Šla pomalu, její krok byl nejistý a ve tváři opět strach.  Než něco stihla říct,objal jí. Tak dlouze a láskyplně.Ale pak se odtáhl. Bylo to tak krásné je vidět spolu. Jako když se setkají dva andělé. Překrásní andělé. A byli to moji rodiče. Byla jsem tak hrdá a šťastná.

„ Bello, proč? Proč ten pes? A proč si mi nic neřekla o Hope,naší dceři?“  Edward se ptal na otázky,na které už odpověď znal. V jeho hlase byla bolest. Jako v tom matčiném.

„ Ach Edwarde…“ povzdechla si. „ Všichni bychom zemřeli. Já musela odjet. A Volturiovi se pro mě vrátí,dříve,či později. Nemohu tu zůstat. Ne kvůli sobě,ale kvůli Hope. Zabili by jí.. Nemáme proti nim šanci. Ty sis vážně myslel,že už tě nemiluju a že jsem odjela s Jacobem?“ zeptala se ho a vzlykala bez slz. Všichni jsme tam stáli a nevěřili vlastním očím ani učím.

„ Ano,myslel“  než odpověděl zaváhal „ Když on také zmizel,myslel jsem,že jste spolu. Nikdy jsem o tobě nepochyboval. Nikdy si mi nelhala. Ale když si mi oznámila tu „novinu“,nevěděl jsem,co mám dělat.Musel jsem utéct. Daleko od tebe,daleko od té bolesti,která mě spalovala.“ Mluvili tak rozrušeně,jako by úplně zapomněli na to,že mají publikum.

„ Ach Edwarde. Myslela jsem,že umřu žalem a ty sis myslel,že tě nemiluju..“ Neznělo to jako otázka. Spíš jako jen zklamání.

„Tolikrát jsem ti přísahala lásku,tolikrát,že se to ani nedá spočítat a ty..“ Edward jí přitiskl prs t na ústa a něžně jí políbil. Do očí mi vytryskly slzy.

V tu chvíli se celá rodina Cullenů vrhla na Bellu. Objímali jí a možná by i plakali. Chtěli si užít ten okamžik,kdy je celá rodina zase pohromadě. Já jsem tam jen stála,jako kůl v plotě. Najednou jsem si uvědomila,že já do jejich života a ani rodiny nepatřím. Byl  to zvláštní pocit.

Bella si toho všimla. Vždycky poznala,že pláču. Musela to cítit.

„ Hope,pojď k nám. Chci tě oficiálně představit“ usmála se a pokynula mi,ať jdu k ní.

Všichni se na mě koukali. Začala jsem se červenat a Emmet se začal smát.

„ A přece jsme nepřišli o ten pohled k nezaplacení. Pidi Cullenová se nám červená“  Emmet se smál tak nahlas,až z toho bolely uši. Všichni ostatní se k němu přidali. Já nakonec taky. Museli jsme vypadat,jako jedna velká šťastná rodina. Ale jen na chvíli..Tak krátkou chvíli. Věděla jsem,že budeme muset odejít.

Tak jsem si nechtěla připustit,že ten okamžik musí nastat.

„Edwarde. My budeme muset zase odejít. Teď nejde jen o nás,ale i o Hope.“ Vzdechla si Bella.

„ Tak to nepřichází v úvahu. My se jim postavíme. A s tím,co umí tvoje dcera je to o moc lehčí. A vy dvě dohromady jste ta nejvražednější kombinace.“ řekla Esme a usmívala se.

„ Ano Bello,to je v pořádku. Něco vymyslíme.“ a Alice s ní jen souhlasila.

V tom jsem si uvědomila,že Bella nic o mých schopnostech neví. Nevěřícně na mě koukala a chvilku bylo hrobové ticho.

„ Hope? O čem to proboha mluví?“ rozzlobila se a zvýšila hlas,což asi nikdy neudělala. Vždycky jsme byly nejlepší kamarádky a říkaly jsme si všechno.

„ Mami..“ nevěděla jsem,jak se z toho vykroutit. „ Víš,já…já umím přebírat schopnosti ostatních. Teda u lidí se jen dívat jejich očima. Ale u Edwarda jsem to zkusila a slyšela jsem,co si všichni myslí.“ Náhle jsem v jejích očích viděla paniku. Musela si uvědomit,že když Volturiovi jdou po ní,protože umí schopnosti blokovat,co by asi dělali mě,kdyby zjistili,že je umím přebírat.

„ Ale nééééééééé“ zakřičela Bella a klesla na kolena. Ostatní se odebrali do svých pokojů a v hale jsme zůstali jen my. Já, můj otec a matka. Celá moje rodina. V tu chvíli mi bylo jedno,že každou chvílí můžou přijít  zabít mě.

Bylo mi jedno,že by mohli zabít mě. Ale co Bella? A co Edward?? Přeci nemůžu dopustit,aby kvůli mně zemřeli všichni. Stála jsem před rozhodnutím,jakému kdysi musela čelit Bella.

Stojí přede mnou rozhodnutí. Ale jak poznat,jestli je správné nebo špatné. Ať tak nebo tak,musím je zachránit…A to za každou cenu.