Edwardova dcera - devatenáctá část

Autorka: Eldorado

Nestačila jsem ani doříct a moje tělo konalo rychleji než rozum. Reflexivně se rozeběhlo za zvukem mého jména.

Vrazila jsem do dveří. Asi jsem je vyrazila. Nekoukala jsem se. Běžela jsem rovnou nahoru. Carlisle stál zády ke mně. Pak se otočil a já viděla to,co čem jsem už celý týden toužila. Edward otevřel oči. Padla jsem mu k hlavě postele. Chtěla jsem ho moc obejmout, ale bylo by to bolestivé. Všechny jeho rány nebyly zahojené. Plakala jsem…chtělo se mi křičet. Edward se na mě usmál,ale v jeho obličeji byla stále patrná ta bolest.

„Hope,dítě…jsem tak rád, že jsi v pořádku.“ Zaskuhral.

„ To já taky tati!!!Ani nevíš,jakou si mi nahnal hrůzu. Ale jednu věc mi pověz. Proč si napadl Jacoba?“ nechápavě jsem na něj pohlédla.Otec přeci umí číst myšlenky…Bylo snad v jeho hlavě něco,co mi neřekl?

„Hope,slyším tě! Slyším tvé myšlenky! Jak je to ale možné? Vždyť to nešlo a pak…Né..on je tu? Musíme ho zastavit. Tohle všechno byl jeho plán. On chtěl,abych na něj zaútočil a měl Bellu jen pro sebe.“ Edward byl zmatený,ale to co říkal dávalo smysl. Dávalo to smyls,dokud mi Jacob nezachránil život.

„To bylo předtím. Teď se podívej…“ vzala jsem mu ruku a podívala se mu do očí. Chtěla jsem,aby slyšel všechny mé myšlenky. Od začátku toho nešťastného dne, až do teď.

„Aha…Ale ať mi stejně nechodí na oči. Zachránil ti život,proto já nezničím ten jeho.“ Odvrátil hlavu a podíval se vedle sebe, kde ležela má matka. „zachránil tvůj,ale Bella…“

Pak mi Carlisle sáhl na rameno a já se na ni také podívala. Ležela tam pořád ve stejném stavu. Žádné zlepšení a žádné zhoršení. Jako kdyby se ani nechtěla uzdravit.

„Mami…moc se omlouvám. To,že tady takhle ležíš je jen moje vina. Kdybych tě poslechla,nic by se nestalo..“ z očí se mi řinuly slzy. Hladila jsem její tvář a chtěla,aby mě alespoň vnímala. „ Viděla jsem dědečka mami…Charlieho…a on mě. Musíš za ním jít. Musíš se uzdravit!!Já i táta tě potřebujem…mami!!!Prosím…“ byla jsem zoufalá. Nevěděla jsem,co mám dělat. Ale pak, z ničeho nic mi Bella stiskla ruku. Nadskočila jsem. To bylo znamení. Znamení,že mě slyšela, a že se uzdraví. Teď už jsem neplakala smutkem,ale radostí.

V mžiku vtrhla do pokoje Alice a ostatní.

„Viděla jsem to!!!Bude v pořádku. Edwarde! Bráško… jsem tak ráda,že jsi v pořádku“ Alice poskakovala po pokoji jako velikonoční králíček.

„ Ty jo…Brácha…tohle už mi víckrát nedělej. Nemám pak koho prudit“ Emmett se šibalsky usmál.

Pokojem se ozýval smích a všichni oslavovali, že má tenhle horror šťastný konec. Ale všechny pohádky ho prostě nemívají. Přemýšlela jsem,kam se asi tak ztratil Billy a Jacob. Bylo na místě, že odešli,jinak by je Edward zabil. Nevěděla jsem, jestli mám najít Billyho a nebo se smířit se skutečností, že když by vyměnil můj život za svůj a otce,udělal by to klidně znovu. Láska bolí a není snadná. Ale kdo kdy řekl že je?

Vykradla jsem se z pokoje a šla se projít. Musela jsem přemýšlet a pročistit si hlavu od těch všech věcí, co se za poslední týden staly. Matku málem zabil ten,kdo jí miluje. Otce málem zabil ten, koho Billy miluje a mě zradil ten, koho miluju já. Bylo to těžké rozhodnutí, ale přeci jsem ho učinila.

Procházela jsem se až do soumraku. Bylo by zbabělé utéct,jak to kdysi udělala moje matka,ale já se nechtěla celý život skrývat, i když to teď vypadalo,jako nejsnazší možnost.Ale to nejjednodušší rozhodnutí není vždy správné. Lehla jsem si v lese na palouk a poslouchala…Všude bylo tolik povyku, jako kdyby všechna zvěř oslavovala s námi ten zázrak. Musela jsem usnout, protože když jsem otevřela oči, bylo už pravé poledne. Slunce jsem měla přímo nad hlavou. Ve Forks moc nesvítilo,ale dnes mi jeho neodbytné paprsky propalovaly oči. Rychle jsem vstala a chtěla běžet domů. Běžela jsem,ale nebyla to ta rychlost, kterou jsem chtěla. Zkusila jsem to znovu.

„ Hurááááááááá“ zavýskla jsem ji jen tak pro sebe. Pak jsem mezi stromy uviděla něčí postavu. Byla vysoká a hubená. Seděla na Billyho nebo Jacoba. Vlastně jsem si spíš přála, aby to byl Billy. Chtěla jsem, aby byl u mě. Držel mě za ruku a pak jsme společně přišli k nám domů a oslavovali společně. Mé přání se začalo plnit.

Byl to Billy. Přišel ke mně a dlouze mě políbil. Byl to náš první polibek. Bylo to tak krásné. Přála jsem si, aby to nikdy neskončilo. Nic neříkal,jen mě líbal. Pak mě vzal do náručí a utíkal.

„Kam to běžíš?Musíme k nám domů. Všichni budou mít hrozný strach.“ Naléhala jsem  a snažila se vymanit z jeho železného sevření.

„Utečeme spolu! Jen tak je donutíme, aby si podali ruce. Nikdy nebudeme moc být spolu, dokud budou vlkodlaci proti upírům a naopak.“

„Ale já už nejsem upír. Nemám svou sílu,rychlost a ani svoje schopnosti. Jsem prostě jen člověk. Oni to pochopí. Billy…nemůžeme utéct. Oni mě tu potřebují.“ Billy zpomaloval a pak zastavil. Podíval se na mě těma svýma studánkovýma, hlubokýma očima a  já tam našla porozumění.

„Dobře. Jak chceš. Ale tohle bude opravdu peklo.“ Otočil se  utíkal směrem k našemu domu. Neběžel dlouho. Jen několik minut. Před domem mě postavil a já ho vzala za ruku. Jdeme….

Prošli jsme rozmlácenými dveřmi a v hale seděli úplně všichni. I Edward a Bella. Byli už docela v pořádku. Jen sem tam nějaký šrám. Vrhla jsem se jim kolem krku a všichni se usmívali. Nechtěl jsem, aby to někdy skončilo.

„Maminko!!!Ty jsi v pořádku!!“

„ Ano miláčku. Jen díky tobě. Carlisle mi řekl,co jsi udělala. Bylo to statečné, ale strašně hloupé. Slib mi,že už nikdy nevyvedeš něco podobného.“ Naléhala. Z jejího slabého hlasu šel strach.

„Sibuju. Ale Emmett za vás zaskočil. Viď ,taťko číslo dvě?“ burácivě se zasmál a Edward mu dal něžně pěstí do ramene.

„No víš mrně. Někdo to udělat musel, zatímco si tady hrdličky dávaly šlofíka“ zase se zasmál a s ním všichni ostatní. I Billy. To neměl. Upozornil na sebe.

„Ehm…No..víte…Já Billyho miluju. Je mi jedno,že to je vlkodlak. Nemohli bychom už zapomenout na ty vaše dávno staré spory a začít znovu? S čistým štítem? Mě už opravdu unavuje pořád poslouchat, jak se nenávidíte.“ Po mých slovech všichni vypadali zamyšleně. První promluvil Carlisle.

„Hope má pravdu. Měli bysme si navzájem dát šanci. Vždyť se podívejte na Bellu s Edwardem. V žilách jim koluje vlkodlačí krev.“

„No, aby nám ale Edward za chvíli nezačal štěkat“ Emmet si neodpustil další z jeho poznámek.Jasper byl nad věcí,ale z jeho soustředění jsem poznala, že uklidňuje atmosféru.

Nikdo na můj návrh neprotestoval. Pak se Edward pomalu začal zvedat z pohovky a Emmett se k němu natáhl, aby ho podepřel. Bála jsem se, co chce udělat. Pak šel směrem k Billymu a natáhl ruku.

„Přátelé?“

„přátelé. Ale jedna osoba tady ještě chybí.“ Billy byl pryč jen několik sekund a pak se vrátil i s Jacobem. Edward se zašklebil,ale Emmett mu šťouchl do žeber.

„A teď vy dva. Je to pro mě opravdu důležité.“ Popichovala jsem Edwarda.

„tak když ti na tom tak záleží“ podíval se na mě a usmál se „mír?“

„Jacob jen chvilku zaváhal a pak chopil Edwardovu ruku a silně jí stiskl. Zaplavil mě pocit naprostého štěstí. Jen jedna osoba tu chyběla a přitom bylo lepší, že tu nebyla. Poslední člen rodiny. Dědeček. Charlie. Třeba pak nakonec uvěří tomu, že to byla jen stařecká halucinace.

Bylo pro něj bezpečnější se držet dál od nás. A jak bychom mu vysvětlili,že za 16 let nikdo nezestárl ani o den? To jsem nemohla dopustit. Byl šťastný mezi svými a tak to bylo správné.

S Billym jsme už 2 roky a chystáme se spolu na vysokou.Možná se jednou i vezmeme a navždy zpečetíme tu tlustou knihu, ve které je psán náš život. Bella s Jacobem jsem zase nejlepší přátelé a mí rodiče jsou šťastní. To je vše, co jsem si kdy přála!

The End