Edwardova dcera - osmnáctá část

Autorka: Eldorado

On přeci jen chránil svého otce před jistou smrtí. Upíři jsou zvýhodněny svými schopnostmi…Nemohl by je porazit,ani kdyby se spojila celá smečka. Ale kde byli,když je Jacob a Billy potřebovali?...

Přemlouvala jsem sama sebe,jestli mu mám říct co cítím, i když mě málem nechal umřít. Kdyby nepřišel Jacob, nevím,jak bych dopadla. Asi bych teď ležela na cáry roztrhaná někde v lese a zbyl by po mě jen popel. Tentokrát mi ani moje schopnosti nepomohly.

„ Jdi od ní ty pse! Nebo ti utrhnu hlavu“ Emmett zakročil a odhodil ho stranou. Chytil mne za ruku a já už jsem se netřásla. Tenhle boj jsem vyhrála…Ale na jak dlouho? Musím konat dřív,než bude pozdě.

„ To je v pořádku Emmette. Možná jsem blázen,ale věřím mu.Chtěl jen chránit Jacoba.. Je to jeho otec. Stejně tak,jako já chránila své rodiče.“ Stáli jsme tam všichni čtyři a zírali na sebe.

„ Tak rychle. Nemůžeme tady dál ztrácet čas. Už jednou jsem Bellu ztratil a nedopustím,abych jí teď ztratil nadobro. A jestli je šťastná s Edwardem, pak jsem šťastný i já, a proto vám pomůžu. Třeba se přeci jen naše rodiny smíří a spojí.“ Jacob se na nás usmál a hodil po nás šibalský pohled. Držela jsem Billyho za ruku a Emmett se šklebil tím svým neodolatelným, kyselým úšklebkem.

„Tak rychle!!Kdo bude u nás poslední, je baba“ Emmett podváděl. Dřív než dořekl,vyběhl. Letěli jsme s větrem o závod. Já jsem doběhla první a těsně za mnou Jacob. Nečekali jsme na Billyho ani Emmeta. Šli jsme rovnou dovnitř. Všichni už seděli v obývacím pokoji jako na trní. Nemusela jsem se dlouho dívat,abych si všimla,že Alice drží Jaspera za ruku a drží ho na pohovce.

„Hope, Carlisle čeká nahoře. Pospěšte si!!“

„ Díky Alice! Pojď honem Jaku!! Vzala jsem ho za ruku a vyběhli jsme nahoru po schodech. Rozrazila jsem dveře a Carlisle měl zabořený obličej ve svých dlaních.

„ Jsme tu!!Co má dělat??“  tady už šlo o vteřiny. Říká se,že se upíři uzdravují rychle,ale tomuhle se dalo jen těžko uvěřit. Oni vypadali čím dál tím hůř. Jejich potrhaná těla celá od krve. Musela jsem odvrátil obličej. Carlisle vstal a vzal do ruky skalpel.

„ Jsem připravený. Jen do toho příteli.“ Jacob vypadal statečně. A jeho to byla vina, že moji rodiče leželi jako cáry papíru na posteli. Carlisle vzal Jacobovu ruku a řízl ho přes celou dlaň. Ta krev mi nedělala dobře. Měla jsem pocit,že budu zase muset bojovat s upírskou totožností,ale jakoby z ničeho nic to bylo všechno pryč. Nechápala jsem proč,ale neměla jsem ani potřebu to řešit. Jen jsem doufala,že to je na trvalo.

Carlisle si nikdy neliboval v bolesti ostatních,ale tady nad Jacobovým „au“ se usmíval. Nahánělo mi to strach. Sedla jsem si k hlavě mě matky,pohladila jí po vlasech. Pootevřela jsem jí ústa a Jacobova krev pomalu skapávala do jejích úst. Pak jsem to samé udělala s Edwardem. Dlouze jsem se na něj dívala a políbila ho do vlasů.

„Hope,je čas“ Carlisle vypadal velmi neklidně. Jeho bezmocnost byla zřetelná. Bylo ironické, kolik toho dokážu,ale přesto je asi nedokážu zachránit.Znovu jsem pohladila Edwarda a nechala Jacobovu krev téct do jeho úst. Věděla jsem,že to nebude hned,ale muselo to stačit. Víc už se dělat nedalo. Nemůžu přeci zabít, aby mohl žít někdo jiný. I když jsou to dvě osoby, za které bych klidně položila život svůj.

„Tak…a teď nezbývá,než čekat. Zlatíčko,musíš být trpělivá. Dáme jim den, a pak se uvidí. Budu pořád tady. Kdyby se něco změnilo, dám ti vědět. Ty bys tady neměla zůstavat. Už sis vytrpěla dost.“ Carlisle mě objal a hladil mě po vlasech.

Opět mi po tváři tekly slzy. Usmála jsem se,protože jsem věděla,že teď už mám vyhráno. Já ano,ale co Bella a Edward?Nechtěla jsem ani pomyslet…

„ Jacobe, moc ti děkuju. Bez tebe by to bylo ztracené úplně. Ale teď už pojď. Necháme je odpočívat.“ Můj hlas se zlomil a já se opět rozplakala. Šli jsme dolů za ostatními, ale oni už stáli pod schody stejně napjatí,jako já. Všichni se na mě vrhli a objímali mě.

„ Bude vám vadit,když se na chvíli vzdálím? Nebudu daleko“ zaprosila jsem a podívala se na Esme. Věděla jsem, že u ní najdu stoprocentní podporu. „ Billy,půjdeš se mnou prosím? Ráda bych s tebou mluvila.“ Usmála jsem se na něj a natáhla ruku.

„ Samozřejmě. Neboj kámo,dám na ní pozor.“ Jak vstával, šťouchl Emmetta do nohy. Ten se jen zamračil a otcovsky se na mě podíval. Asi už na něj konečně začala doléhat  dospělost. Nad tou myšlenkou jsem se usmála. Emmett a že by dospěl? Ale to jsem nechtěla. Milovala jsem ho takového, jaký je. Prostě by to nebyl on bez jeho střeštěných nápadů a sarkastických hlášek.

„To ti radím! Jinak ti bude chybět pár zubů a několik končetin a budeš skákat po třech.“ Emmett se nad tou myšlenkou pousmál,ale já už jsem táhla Billyho ven ze dveří. Chtěla jsem s ním mluvit, aniž by někdo další poslouchal. Sama jsem nevěděla,co mu řeknu. Věděla jsem, že i přesto, co provedl, ho pořád miluju.

Už jsme byli dost daleko,ale já jsem ucítila přítomnost někoho dalšího. Nebyl to upír,ale člověk. Uvědomila jsem si,že jsme už opravdu daleko od domu Cullenových. Tohle byl ten dům, co znám z fotek. Matčin rodný dům. O svém otci nikdy nemluvila, ale já jsem poznala,že to bylo velmi bolestivé ho opustit. Možná i tak bolestivé,jako opustit Edwarda.

Byla jsem zvědavá. Nevěděla jsem, jestli děda ještě žije,ale za každou cenu jsem to chtěla zjistit. Co bych mu ale řekla? Po tolika letech, kdy Bella odešla…? Nezná mě. Ani neví,že existuji. Asi bych ho ještě víc ranila.

„ Billy,mohl bys tu na chvíli počkat? Jen se na něco podívám“ požádala jsem ho a on pustil mou ruku a kývl. Stačilo udělat jen pár kroků a uviděla jsem ho. Byl to starý holohlavý pán. Sem tam nějaká šedina z vlasů, které mu ještě zbyly. A nebyl tam sám. Byla tam s ním postarší dáma. Dědeček vypadal šťastně. Smáli se spolu. Nechtěla jsem mu narušit klid, se kterým se za ta léta už smířil. Po tváři mi tekla slza. Bylo až směšné, že jsem za celý svůj život měla jen matku. A teď? Teď mám Billyho, všechny Cullenovi a …. A Edwarda. Ale na jak dlouho?? Otáčela jsem se a chtěla už odejít,ale na zádech jsem zachytila něčí pohled. Bojovala jsem s tím,jestli se mám otočit zase zpět,ale jak moc by to dědu ranilo? Nechtěla jsem riskovat. Nevěděla jsem,jestli ještě dokážu zmizet tou světelnou rychlostí,ale musela jsem to zkusit. Moje srdce vyhrálo boj nad rozumem. Otočila jsem se a uviděla tu nejkrásnější tvář. Byla tak vlídná. Trvalo to jen vteřinku,ale i přesto to musel být šok. Asi si myslel, že to je jeho ztracená dcera. Byla chyba jsem vůbec chodit,ale já ho musela vidět. Byl to osud.

„Billy!!Rychle. Musíme pryč“ šeptla jsem a najednou byla pryč. Bylo mi líto,co jsem provedla.

„ Co to mělo být Hope? Proč jsme museli tak rychle pryč?“

„Viděl mě. Bude ho to teď bolet. Je to můj děda. Cítila jsem to.“ Nedokázala jsem z hlavy vymazat ten ztrápený pohled,když mě viděl.

„ To bude v pořádku. Teď máme ale větší problém…pssst!“ Billy se zaposlouchal a pak jsem to slyšela taky.

„Hopeeeeee!!!!..“ někdo mě volal. Ten hlas jsem nedokázala rozeznat. Byl to ale hlas, který přicházel z dálky směrem od řeky.

„Máma,táta…bože ochraň je!!!"