Edwardova dcera - patnáctá část

Autorka: Eldorado

„ Jane!!!Přestaň…to bolí!!“ naříkal ten jeden upír

„To nejsem já…to ona. Ukradla mi moje schopnosti. Za to zaplatíš ty malá mrcho!!“ Jane byla vzteky bez sebe. Vrhla se na mě. Ale já jsem ji odrazila. Nevěděla jsem,jak jsem to udělala,ale kolem mě bylo něco,jako silové pole. Už nic mě nepřekvapilo. Má matka dokázala blokovat svou mysl a já dokážu tu blokaci jen zesílit. Teď jsem já byla chráněná. Ale co ten vlk? Billy to nebyl. Tenhle vlkodlak byl větší a chlupatější. Musela jsem mu pomoct. Zachránil mi život. Ale proč by to dělal…přeci mě chtěl zabít,tak proč si teď hraje na mého ochránce…

Zatímco jsem přemýšlela všimla jsem si,že ten upír,na kterého jsem působila Janinou silou, se přestal zmítat. Byl mrtev. Jane kroužila kolem mě a čekala,až jí umožním nějakou skulinkou v mé obraně.

„Jane,vzdej to nebo tě zabije tvá vlastní síla. Myslím,že ti dám náskok…třeba bys mohla vyřídit Arovi ať už nikoho neposílá nebo skončí jako tihle dva“ koutkem oka jsem viděla tělo druhého upíra rozcupovaného na malé kousíčky a vlkodlaka připraveného zaútočit.

„My dvě jsme spolu neskončili drahoušku…“ nikdy jsem nebyla škodolibá,ale teď jsem bojovala o svůj život. A myslím,že si Jane taky musí vyzkoušet,jaké to je,pocítit tu mučivou bolest jejích schopností.

Soustředila jsem se na ní,ale s Jane to ani nepohlo. Zkusila jsem to znovu,ale zase nic. Pak se Jane škodolibě usmála a místo ní,jsem se v mučivých bolestech svíjela já. Myslela jsem,že to je můj konec…

Ta bolest pomalu otupovala všechny moje smysly a pak postupně ustávala. Už jsem byla i schopná otevřít oči a uviděla jsem,jak se nade mnou sklání Jacob. Bylo po všem. Nepřátelští upíři byli mrtví. Ale byl tu ještě jeden nepřítel…nebo přítel? Vím,co se říká…Nepřítel mého nepřítele je můj přítel…ale opravdu to platilo i na Jacoba? Chtěl mě přece zabít.

„Jsi v pořádku dítě?“ zeptal se mě  ochranitelsky Jacob.

„Ale proč? Proč jsi mě nejdřív chtěl zabít a pak jsi mě zachránil? A proč si málem zabil moje rodiče!?“ pomalu jsem vstala a vytrhla se mu z náruče. Vypadal jako Billy. Jen byl mužnější.

„Víš Hope…nevím,jak ti to mám říct. Ale já jsem tě nikdy nechtěl zabít. Jen jsem nad tím uvažoval. A to byla veliká chyba,protože to musel slyšet Edward. Jen jsem se bránil.Nechtěl jsem jim ublížit. Já Bellu pořád miluju. Nedokázal bych jí zabít. A ani tebe. Já jsem tě chránil. Jak myslíš,že se ti vaši italští přátelé dozvěděli,že se Bella vrátila? Že je zpátky i se svou dcerou? Někdo jim to pověděl…a já vím kdo..“ jeho výraz byl zmučený a tak ztracený. Už jsem se ho nebála a z nějakého prostého nepochopitelného důvodu jsem mu věřila.

„To nee…Billy! Ale jak mohl…pořád tvrdil,že mě miluje a pak na mě poštve Volturiovi?! Ten zrádce…To on může za to,že moji rodiče teď leží polomrtvý u Cullenů doma.. „Jacobe,potřebuju pomoct. Ve vaší krvi je něco,co vám umožňuje se zotavovat neuvěřitelně rychle. Je to jediná šance,jak je zachránit..prosííím!!“ žadonila jsem. Padla jsem před něj na kolena,ale on si okamžitě kleknul ke mně a objal mě.

„Hope…pomůžu ti. Jen mi něco pověz. Je tvá matka šťastná?“ jeho hlas se na posledním slovu zlomil a na rameno mi dopadla slza. Pochopila jsem. Ptá se mě,jestli má cenu zachraňovat i Edwarda.

„Ano,to je. Nikdy jsem jí šťastnou neviděla. Celý můj život jsme jen utíkali před tím,co jsme. A ona celý můj život čekala a tajně doufala,že si jí otec najde. Nemohla jsem dopustit,aby byla pořád tak nešťastná..Ale teď opravdu je. Edward je pro matku jako slunce na konci tmavého a dlouhého tunelu. A teď našla světlo. Za to to mé právě zhaslo…“ přemítala jsem,kolikrát mi Billy řekl,že mě miluje. Kolikrát jsem přemýšlela jak ho ochránit. Ale jeho myšlenky se ubíraly evidentně jiným a zcela opačným směrem..