Edwardova dcera - třináctá část

Autorka: Eldorado

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se přemýšlet. Nedokázala jsem vnímat nic jiného,než  emoce. Nepatřili jen mě, ale byly i Billyho. Tolik strachu, ale i hněvu a zloby. Vše se mísilo v mé hlavě. Cítila jsem se, jakoby v mé hlavě sídlil kamion s výbušninou. Najednou ta výbušnina vybouchla. Takovou bolest jsem ještě nezažila. Pustila jsem volant a chytila se za hlavu. Vší silou jsem tlačila na spánky. Billyho hlas byl najednou tak vzdálený. Slyšela jsem ho, ale nedokázala na něj reagovat.

Pak byla tma. Přišlo mi, jako by mé tělo umíralo. Spalovala mě bolest a žilami mi proudila neovladatelná síla. Všechny mé smysly se bouřily a zdokonalovaly. Ale já nechci být upír. Až doteď jsem to ovládala, tak proč se mi to děje? Je to snad proto, že je tak blízko mě vlkodlak? Má upíří podstata se drala na povrch. Chtěla jsem jí potlačit, ale zdálo se to nemožné.

Otevřela jsem oči a vedle mě plál oheň. Byla tma a já jsem si nedokázala uvědomit, kde jsem. Ani jak jsem se tam dostala. Oheň byl krásný, malý a hrál si všemi barvami. A skrz oheň jsem spatřila tu nejkrásnější tvář. Když si všiml, že jsem vzhůru, ani jsem nemrkla a byl u mě.

„Hope, drahoušku!!! Jak ti je?? Už jsi v pořádku?“ panika v jeho hlase byla zřejmá. Držel mě za ruku a hladil mi tvář.

„Co se stalo? Pamatuju si jen tu bolest a pak nic… Jak jsem se sem dostala a kde to jsme? Proboha Billy!!! Jsi zraněný!! Ukaž, podívám se na to.“ Na jeho levé paži byla podlouhlá řezná rána. Nekrvácela, ale vypadala opravdu ošklivě.

„Ztratila si vědomí. Nestihl jsem ani chytit volant a už jsme byli v příkopu. Auto je nepojízdné. Tedy alespoň já se v nich nevyznám. Byla jsi dost dlouho mimo. Donesl jsem tě sem, do hor v Olympic Mountins. Byli jsme jen kousek. Ale pořád nechápu, co se stalo. Vypadalo to, že si utrhneš hlavu a na chvíli bych přísahal, že jsem tě nepoznal. Byla si tak vzdálená a tvá vůně se měnila, jako jarní počasí.“ Billy byl zmatený. Možná ještě víc než já. Koukal se na mě těma jeho překrásnýma černýma očima naplněnýma starostí o mě. Jakoby jich sám už neměl dost.

„Nevím co se stalo Billy. Ale ať se se mnou bude dít cokoliv, tak mi musíš slíbit, že kdybych to já nedokázala, přivedeš Jacoba Blacka zpátky. A hlavně mi musíš důvěřovat.“ Dívala jsem se mu do očí a zkoumala, jestli mi rozuměl. Odtáhl se ode mě a pustil mou ruku.

„Chceš tím říct,…. počkej.. co tím chceš říct??? Hope, praštila si se pořádně do hlavy při té autonehodě. Nevíš, co mluvíš.“ jeho pohled byl temný, téměř nepřítomný. Byl zamyšlený nad mým jednáním.

„Dobře. Řekl sis o to sám! Měním se Billy. Měním se v upíra a nedokážu to zastavit. Cítím svou krev a má upíří část po ní touží. Miluju tě a nechci ti ublížit!! Ani bych to nedokázala, ale nevím, jestli jsem dost silná na to, abych s tím bojovala.“ Zírala jsem nepřítomně do ohně a do očí se mi nahrnuly slzy. Zhroutila jsem se na zem. Ta bolest teď byla ještě silnější než ta předtím. Neměla jsem sílu k tomu, abych se Billymu podívala do očí.

„Hope… myslím, že bude lepší,když odejdu. Nebo ještě líp, když odejdeš ty. Já si s otcem poradím. Nechci, abys musela bojovat se svými instinkty a ještě ke všemu s mým otcem. Jacob  je nebezpečný a já nechci, aby se ti něco stalo… Já tě prosím… Ne, já tě žádám. Odejdi….“ Pořád jsem zírala do ohně, ale ta slova se mi nelíbila. Představa, že bych měla ztratit Billyho mě doháněla k šílenství. Bleskurychle jsem vstala a vrhla se Billymu kolem krku.

„Neee!!! Billy… já to tak nemyslela. A navíc, tohle je můj boj. Nikdy jsem tě do toho neměla zatahovat. Nikdy jsem neměla dovolit, abys jel se mnou. Jsem mnohem silnější než ty. Já to dokážu. Ale jak jsi sám řekl, nedokážu bojovat se svými instinkty a zároveň s Jacobem.  Neublížím mu… slibuju.. půjde to i jinak. Mám všechny schopnosti, které má moje rodina a ještě ke všemu nějaké svoje. Třeba hrubou sílu ani nepoužiji. Jen mi prosím věř… Jestli mě miluješ, tak se teď vrátíš domů….“