Edwardova dcera - dvanáctá část

Autorka: Eldorado

„Tak dobrá. Půjdete vy dva. Ale buďte opatrní. Hope, oba dva jste teprve před chvílí dostali novou sílu. Opatrujte se. Emmette?“ Zavolal Carlisle na svého syna. Ten jen poraženě zvedl hlavu. Byl smutný z toho, že ho porazila pidi Cullenová. Ale někdy příště  ho nechám vyhrát. Teda jestli nějaké příště bude.

„Kam jste ho odnesli?“ Carlisle byl opravdu moudrý a z jeho hlasu zněla jistota. Alespoň on mi věřil,že to zvládnu.

„ Do hor. Hluboko do jeskyně. Ten se jen tak nevrátí.“ Odpověděl Emmett. „A prcku??“ zvedla jsem k němu oči. Teď už jsem byla schopná se postavit. Už jsem věřila sama sobě a taky tomu, že to všechno dobře dopadne „Pojď ke mně.“ Zavelel a já jsem k němu udělala krok. Vzal mě do náručí a objal. Tak pevně a silně, jako kdyby to bylo naposledy, co se vidíme. Podle jeho vzoru se na náš vrhli i všichni přítomní.  Jen Billy stál opodál. Asi si nebyl jist, jestli dokáže zvládnout své instinkty, nebo jen prostě nechtěl narušit naší rodinou chvilku.

„Tak to by stačilo“ usmála jsem se a všichni o krok ustoupili „už musíme jít.“ Věnovala jsem poslední pohled mým rodičům a to mi dodalo odvahu i sílu.

„ Dobrá. Pak hodně štěstí vám oběma. Budete ho potřebovat.“

„Díky Rose. My to zvládneme. Neboj se. Budeme zpátky dřív, než se stihnete vrátit domů. Opatrujte mi rodiče.“ Poslední úsměvy a poslední pohledy, které jsme si věnovaly byly tak smutné. Ale už byl opravdu čas jít.

Chytla jsem Billyho za ruku a nasedla do otcova auta. Pomalu jsem otočila klíčkem a motor potichu naskočil. Ve zpětném zrcátku jsem viděla jen zoufalé tváře. Byla jsem jejich poslední nadějí. Nejsilnější a nejmocnější upír. A to jsem ještě nepřišla na všechny mé schopnosti. Snad se objeví, až je budu potřebovat. Teď jsem ale vedle sebe měla chlapce, za kterého bych položila život. O mé rodiče bylo prozatím postaráno, ale nevěděla jsem, jestli se stihnu vrátit včas. Kolik času jim zbývá? Týden? Nikdo neměl ani ponětí.

„Bude to v pořádku Hope. Uvidíš, my se stihneme vrátit včas. Slibuju.“ Chytil mě za ruku a usmál se. Teď už jsem neměla pochybnosti. A navíc jsem měla strávit spoustu času s Billym.

Uháněli jsme silnicí na sever směrem do hor a nevěděli, kolik utrpení nás ještě čeká….

„Billy?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ano Hope?“ chytil mě za ruku a něžně mi jí políbil.

„Nevadí ti, že jsem tak blízko? Přece jen, jsem upír a ty vlkodlak.“ Nebyla jsem si jistá, jestli má otázka vyzněla tak, jak jsem chtěla.

„Hope, ty hlupáčku. Já jsem se proměnil, protože jsem měl šílený strach. Měl jsem strach, že nedokážu zasáhnout včas. Že tě zabije dřív, než se k tobě dostanu. Voníš teď trochu jinak. Ale ne jako upír, ale jako plná louka květů na jaře. Myslíš, že kdybych nechtěl být tak blízko, že bych teď seděl tady, vedle tebe? Teď jsme jen my dva. A společně to dokážeme, tak se na mě prosím usměj. Nevím, co bych dal za to, kdybych zase viděl tvůj úsměv a slyšel tvůj smích…“

Otočila jsem hlavu k němu a dívala se mu do očí. Všechno, co řekl,myslel vážně. Jeho oči byly naplněny láskou. Stejnou láskou, kterou jsem já chovala k němu.

„Miluju tě Hope. Nedokázal bych tě nechat jít samotnou. Šlo by s tebou i mé srdce. A jak bych bez něj pak mohl žít?“ stále hladil mou ruku a já jsem měla v očích slzy. Tolik mě to dojalo. Ještě mi nikdo neřekl, že mě miluje. Z jeho úst to znělo jako rajská hudba.

„Billy…“ cítila jsem to horko na tvářích. Musela jsem být zase celá červená. „Ty jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo. Už si nedokážu představit svůj život bez tebe. Je to, jako, kdyby si byl má druhá půle, bez které nedokážu existovat.“ Ta slova mi šla od srdce. Nemusela jsem přemýšlet nad tím, co říkám, nebo co dělám. Všechno šlo samo a  hladce.

Billy se natáhl a zašeptal mi do ucha.

„Lásko, já tě nikdy neopustím a vždycky budu s tebou. Přísahám. Ani v těch nejtěžších chvílích.“ Kdyby to bylo za jiných okolností, možná bych zastavila auto a vrhla se mu kolem krku a zadusila bych ho polibky. Místo toho jsem jen otočila hlavu k němu a zlehka mu vtiskla polibek na tvář. Ten první polibek jsem si chtěla  schovat až po té bitvě, nebo jak to nazvat.

„Bojím se Billy. Ne o sebe. Ale on tě tak zranil. Ještě před chvílí si byl na umření a teď za ním jedeme znovu. Slib mi, že si nebudeš hrát na hrdinu.“ Žadonila jsem. Už jsem nikdy nechtěla mít před sebou ten pohled na bezvládného Billyho, kterého málem zabil jeho otec. Nebo kdokoli jiný.

„Hope…Jestli tě to uklidní, tak slibuju.“ Usmál se na mě a opět mi políbil volnou ruku.

„Však já ho ochráním“ zamumlala jsem si v duchu sama pro sebe. Nikdo už nikdy neohrozí osoby, které miluju.

Ve svých očích jsem cítila žár. Ta síla mě spalovala zevnitř. Cítila jsem jí každým kouskem svého těla. Každičkým pórem své kůže. Věděla jsem, že mě pohltí, pokud se jí brzy nezbavím. Ale předtím musím přijít na to, jak.