Edwardova dcera - desátá část

Autorka: Eldorado

Stála tam jak přimrazená..Nevěděla jsem co se bude dít. V tu chvíli mi došlo,že ten prapodivný rozhovor nevedl Billy se křovím,ale se svým otcem.
On vypadal jako Billyho starší bratr. Byl pořád velice mladý a krásný. Projelo mnou mrazení a obrovský strach.Jacobovi oči byly tak prázdné,tak vzdálené.
Jako kdyby ho nezajímalo nic,než jen já. Upřeně se na mě koukal. Billy v tu samou chvíli skočil přede mě a chtěl mě chránit. Matka ho ale stáhla za sebe.
Všichni jsme stáli velice nehybně a velice dlouho. Na celém školním pozemku jsme zůstali jen mi čtyři.
Jacob udělal krok k nám a matka zavrčela. Tenhle hrozivý zvuk jsem slyšela jen z Edwardovi hrudi,když jsem o Jacobovi mluvila. Už to nebyl ten starý dobrý Jacob,o kterém mi matka vyprávěla. Tohle bylo divoké zvíře. Ano,přesně tak vypadal. Jako šelma,která se chystá zaútočit. Ale proč?Přece se to týká jen jich. Proč do toho zatahují mě a Billyho.Stála tam jak přimrazená. Nevěděla co se bude dít.Nikdo z nás. Billyho oči byly jako noc. Tak tmavé…plné strachu. Ale jeho strach jsem způsobila já. Jeho otec,Jacob,by mu nikdy neublížil,nebýt mě. Já jsem byla terčem jeho nenávisti.

V tu chvíli mi došlo,že ten prapodivný rozhovor nevedl Billy se křovím,ale s Jacobem. Jak jsme tam tak všichni stáli,prohlížela jsem si Jacoba. Byl tak krásný. Vypadal jako Billyho starší bratr. Ale jeho oči. Nevypadaly jako lidské. Vypadaly,jako když loví šelma. Byly tak tmavé,bez života a tak prázdné. Naháněly mi husí kůži. Pozoroval mě…Měla jsem pocit,jako kdybych tuhle situaci zažila. Nemohla jsem se hýbat,nemohla jsem ani dýchat.

V celém areálu školy už nikdo nebyl. Všichni odjeli domů.Neměla jsem ponětí,jak dlouho tam už stojíme,ale muselo to být opravdu dlouho. Ani pan ředitel už nebyl ve škole.

„ Jacobe,nech jí na pokoji. Nic ti neudělala“ matčin hlas už nebyl tak nejistý jako předtím. Teď v něm bylo odhodlání. Odhodlání položit za mě život.

„Tati,tohle nemůžeš myslet vážně!!. Je to jen dítě. Jako já. Jestli jí chceš zabít,musíš zabít i mě. Ty víš,že ti to nikdy nedovolím.“  Billy udělal krok dopředu a stoupl si tak,že já i Bella jsme stáli za ním. Jacob ho nevnímal. Byl jako zvíře,které nechce ztratit svou kořist. Matka zavrčela. To vrčení bylo ještě zuřivější,než to,které se ozývalo z Edwardovi hrudi,když jsem o Jacobovi mluvila.

„Ne,stačí. Už toho nechte všichni tři. Cítím jeho bolest“ otočila jsem se na Bellu. „ Nikdy tě nepřestal milovat. Cítím to. Trhá ho to na kousky.Je úplně bez sebe“ Když jsem se otočila zpátky na Jacoba,už tam nestál Jacob,ale obrovský vlk. Lekla jsem se. Nikdy jsem nic podobného neviděla. Podívala jsem se Billymu do očí. Byly zmatené. Nevěděl,jak má svého otce zastavit. V ten den,se mělo všechno změnit. Nikdy už nic nemělo být stejné a naše láska měla být vystavena té největší zkoušce.

Jacob se připravoval se k výpadu,ale v tom ho něco strhlo stranou. Vlk zaskučel a vrčení,které se ozývalo jsem bezpečně poznala.  Byl to Edward. Můj otec.

„Neeeeee!!!!Zakřičela jsem a vrhla se za nimi. Nikdo mě nemohl zastavit. V tu chvíli jsem cítila vše,co cítil i Jacob. Byla jsem s ním propojená. Ten strach,které jsem v tu chvíli cítila byl silnější,než jakýkoli pud sebezáchovy či něco jiného. Bála jsem se,že má matka bude opět nešťastná. Nemohla jsem ztratit otce,kterého jsem jen před nedávnem nalezla.

Edward ležel na zemi a nehýbal se. Vlk nad ním. Chystal se dokončil svou práci. Pak si ale všiml mě. Ta malá hnědovlasá holka pro něj teď znamenala víc,než cokoli na světě. Víc,než jeho syn,Bella nebo Edward. Odrazil se a já jsem zůstala stát,jako přimražená. Přede mě se vrhla Bella a strhla vlka stranou. Křičela jsem,plakala jsem. Nikdo mi nemohl pomoci. Neměla jsem potřebnou sílu,abych se postavila vlkodlakovi. Ani mé schopnosti jsem nemohla využít. Podívala jsem se přes rameno a uviděla to,co mě bude strašit,asi až do konce mých dnů.

Na zemi se svíjelo tělo Billyho Blacka. Křičel bolestí. Cítila jsem to utrpení. Pak místo Billyho tam byl jen další vlk. Měl to být můj konec?Konec nově nalezené rodiny,která se šťastně setkala po tolika letech? V hlavě mi poletovalo tisíce myšlenek. Strach mi svazoval nohy. Má matka bojovala o naše životy,ale přesto byl Jacob silnější. Billy se pomalu přibližoval ke mně. Naše láska v tu chvíli neznamenala vůbec nic. Byly tu jen instinkty nově zrozené šelmy,která cítila pach nepřítele. Jak se přibližoval,měla jsem čím dál menší strach. Nevěděla jsem proč,ale stále jsem zírala do jeho očí. Ty se nezměnily.Stále byly tak nesnesitelně krásné. Stále byl blíž a blíž,až jsem si na něj mohla sáhnout. A také jsem to udělala. Jeho kožich byl tak příjemný. Už jsem neměla žádný strach. Měla jsem pocit,že na mě kývl a pak skočil do křoví. Rychle jsem utíkala za ním a uviděla jsem svou matku,jak leží vedle mého otce,oba zalití krví,ale žili.Díky Bohu.

Jen o kousek dál bojoval Jacob se svým synem. Byl to zuřivý boj,ve kterém jeden z nich musel zemřít. Nechápala jsem,proč se z Jacoba stalo bezcitné zvíře,které pomalu trhá svého syna na kousky.

Najednou mě srazila k zemi mocná síla. Netušila jsem,co to znamená,ale věděla jsem,co mám udělat. Bylo to,jako kdyby mnou projel elektrický šok a pak jsem to pocítila. Ve svých žilách jsem  cítila sílu,která mi dávala odhodlání.Cítila jsem tu touhu zachránit osobu,kterou miluji. Ano,miluji a udělám všechno,abych ho zachránila. Vstala jsem a vrhla se po Jacobovi a strhla ho stranou. Billy už nebyl vlkodlak,jen kluk,který leží na zemi s ošklivými šrámy po celém těle. Napřáhla jsem ruku a veškerou mou sílu,jsem vložila do rány,kterou jsem uštědřila Jacobovi mezi oči. Nebyl mrtvý,ale neměla jsem dost času odtamtud všechny dostat. Edwardův telefon byl rozbitý a já jsem nevěděla co dělat.

Měla jsem štěstí,že Alice nenechávala svá vidění náhodě a než jsem se stihla vzpamatovat,byla tam celá moje rodina.

„Carlisle!!Rychle. Musíš je zachránit. Prosím,udělám všechno,co budeš chtít,jen je zachraň!!!“ plakala jsem a nemohla to zastavit. Klečela jsem nad Billym a doufala. To bylo jediné,co mi zbylo. Doufat a modlit se. Ale může se upír modlit k Bohu? Proč jsem se proměnila zrovna teď. Byla to náhoda?Nebo jen další moje schopnost?...Na tyhle otázky jsem chtěla co nejdříve znát odpověď..

„Emmete,Jaspere!!Vezměte toho vlkodlaka pryč dřív,než se probere. Co nejdál odsud!!Rychle..“ zavolal Carlisle a oni bez váhání poslechli.

„Zlatíčko,uklidni se…Teď musíš dýchat. Oni budou v pořádku. Dobře to dopadne,uvidíš“ Alicin hlas mi ale nepomáhal. Nevěřila jsem jí. Věřila jsem pouze jejím předtuchám. Chtěla jsem to vidět sama.

„ Alice,dej mi ruku a uvolni se. Prosím,věř mi“ naléhala jsem a Alice mi s ochotou svou ruku podala a druhou mě objímala. Zavřela jsem oči a soustředila na její vidění.

Projela mnou bodavá bolest a svezla jsem se k zemi.

„ To ne!! Prosím…Neber mi je!!!“ křičela jsem a plakala. V náručí bezvládné tělo Billyho. A v mých očích smrt….