Druhý den ráno jsem na Bellu čekal před jejím domem, abych ji mohl odvézt do školy. Strávili jsme celý den společně a já ji zpovídal.. Vlastně se to spíše podobalo výslechu. Nemohl jsem Belle číst myšlenky a o to víc mě její názory a vzpomínky zajímaly. Několikrát se mi podařilo, dostat ji až do rozpaků. Byla tak roztomilá, když se červenala a nevěděla, co říct.. V tu chvíli bych i umřel, jen kdybych mohl být tou růží na jejích tvářích.. Čím více chvil jsme spolu strávili, tím intenzivněji jsem cítil stesk, když jsme byli odděleně. Je zvláštní, jak málo času stačí, aby se vám někdo dostal takhle hluboko pod kůži.. Tolik let jsem byl imunní, užíval si nezávislosti a teď? Jsem jako malý klučina, který netrpělivě čeká, až si bude moci zase hrát se svou nejmilejší hračkou..

Už tehdy jsem věděl, že s Bellou zůstanu navždy. Zatím byla člověk a já jsem netoužil po ničem jiném, jen aby jím zůstala. Byl jsem si vědom, že to nebude vůbec snadné, ale poprvé v životě jsem cítil optimizmus..

Domluvili jsme se s Bellou na výletu do Seattlu. Alice mně však oznámila, že v sobotu, kdy se měl výlet konat, bude krásné počasí.. Nemohl jsem mezi lidi, ale přijít o možnost strávit s Bellou den? To nepřipadalo v úvahu.. Naštěstí jsem vymyslel dokonalý náhradní program, se kterým Bella souhlasila. Chystal jsem se ji vzít na své tajné místo. Ten den o nás bylo definitivně rozhodnuto.....

Byl jsem šíleně nervózní, když jsem zaklepal na Belliny dveře. Bylo to moje první skutečné rande.. První za devadesát let.. Připadalo mi, že Belle trvalo nekonečně dlouho, než mi otevřela, ale byla to jen má netrpělivost.. Lidské pohyby byly tak pomalé oproti našim.. Konečně jsem se dočkal. Byla dokonalá, jako vždy. Tak roztomile zmatená a nemotorná..

"Dobré ráno." pozdravil jsem ji a uchechtl se.

"Co se děje?" zeptala se rozpačitě a rychle se na sebe podívala.

"Pasujeme k sobě." vysvětlil jsem důvod mého pobavení. Oba v jeansech a hnědém svetru.. Belle to samozřejmě slušelo víc než mně.

Bella se konečně také usmála a zamkla za sebou domovní dveře.

"Kam to bude?" zeptala se a nastoupila do svého starožitného náklaďáčku. Nebyl jsem nadšený tím, že bude řídit, ale dala si to jako podmínku a já jsem jí slíbil, že proti tomu nebudu nic mít. To mě však nezbavilo strachu o ni. Byla tak křehká. Stačila by hloupá nehoda..

"Zapni si pás - už tak jsem nervózní." řekl jsem přiškrceně.

Uličnicky se na mě usmála, ale poslechla. Nastartovala motor a znovu se zeptala: "Tak kam?"

"Jeď na stojedničku severní." zavelel jsem.

Náklaďák se pomalu rozjel. Bella sledovala silnici. Auto se pohybovalo k zešílení pomalu. Kdybych šel krokem, byl bych rychlejší..

"Máš v plánu dostat se z Forks ještě před soumrakem?" zeptal jsem se kousavě.

Bella se zamračila. Urazil jsem její vůz.

"Tenhle náklaďák je dost starý, aby tvému autu dělal dědečka - měj trochu úcty."

Nijak jsem na její výtku nereagoval, ale v duchu jsem se musel smát. Náklaďák se snažil a za několik minut jsme minuli poslední domy a před námi se otevřela volná krajina.

"Zaboč doprava na stodesítku." navigoval jsem. "Teď pojedeme, dokud silnice neskončí.."

"A co tam bude, až silnice skončí?" zeptala se Bella zvědavě a rychle se na mě podívala.

"Lesní cesta.." prozradil jsem a zatvářil se tajemně.

Bella si toho však nevšimla. Celá v obličeji zesinala a zděšeně vytřeštila oči. Chvíli jsem dokonce měl strach, že pustí volant a chytne se zoufale za hlavu.

"Půjdeme pěšky?!!" zeptala se temně.

Znal jsem Bellin názor na outdoorové sporty. Chůze v přírodě nepatřila mezi její oblíbené odpočinkové činnosti..

"Tobě to vadí?" odpověděl jsem otázkou.

"Ne." řekla a snažila se, aby to znělo přesvědčivě.

Povzbudivě jsem se na ni usmál: "Neboj, je to jenom asi sedm kilometrů, nebo tak, a nemáme na spěch.."

Má slova měla úplně opačný účinek, než jsem chtěl. Bella ještě víc zbledla a křečovitě sevřela volant. Dalších několik minut jsme jeli mlčky. Chtěl jsem ji dostat z toho křečovitého stavu, ale nenapadalo mě žádné vhodné téma k hovoru..

Hlavou se mi honily jenom představy, co se všechno dneska může stát, kdybych se přestal ovládat. Stejně jako celou předchozí noc, jsem se i teď utěšoval tím, že o našem výletu ví Bellini blízcí.. Mám důvod, proč Bellu dovézt zpátky v pořádku.. Jsem to ale vůl! Samozřejmě, že ji dovezu v pořádku.. Nedokázal bych jí zkřivit ani jediný vlásek na hlavě.. Ale ona tak nádherně voněla.. Celé auto vonělo. Připadal jsem si jako abstinující narkoman, který se nesmyslně týrá pohledem na svou drogu. Ví, že se jí nesmí nikdy dotknout, ale nemůže si pomoct, nedokáže se od ní oprostit.. Rychle jsem zahnal své myšlenky a podíval jsem se na Bellu. Vypadala nepřítomně..

"Na co myslíš?" zeptal jsem se.

"Jenom přemítám, kam jedeme.." odpověděla nepřesvědčivě.

Mučilo mě, že nevím, co si myslí, ale hrál jsem, že se nic neděje.

"Charlie říkal, že bude dneska teplo.." snažila se Bella udržet konverzaci.

"A řekla jsi Charliemu, co budeš dneska dělat?" zeptal jsem se na otázku, která mě opravdu zajímala.

"Ne." nepřekvapila mě Bellina odpověď.

Ale Jessica si myslí, že společně jedeme do Seattlu, že?" potvrzoval jsem si svou teorii o bezpečnosti. Bellina odpověď mě však dokonale rozhodila.

"Ne, řekla jsem jí, že jsi to zrušil - což je pravda."

"Nikdo neví, že jsi se mnou?!!" pronesl jsem děsivou pravdu a v mé hlavě začaly opět vyplouvat různorodé představy.. V jedněch se Bella dostala v pořádku domů a v těch druhých.... NE!!!

"Jsi tolik v depresi z Forks, že máš sebevražedné sklony?!" zeptal jsem se jedovatě. Nechápal jsem, proč Bella před všemi utajila, že dnes budeme spolu.

Bella se na svém sedadle vyděšeně schoulila a smutným hlasem odpověděla: "Říkal jsi, že by mohlo způsobit potíže, kdybys... kdybychom spolu byli veřejně.."

"Panebože, ta holka se mi snad zdá.." pomyslel jsem si. "Takže ty si děláš starosti ohledně potíží, které by to mohlo způsobit mě, kdybys ty nepřišla domů?" v mém hlase byla zuřivost a těžký sarkasmus.

Bella přikývla a neměla daleko k slzám. Upřeně se dívala na silnici.

"Do prdele, ty jsi kretén.. Tohle jsi neměl dovolit!! Jestli se jí něco stane, tak..." zaskřípal jsem mezi zuby. Mluvil jsem příliš rychle na to, aby mi Bella rozuměla.

Zbytek cesty jsme jeli mlčky. Bella řídila a já jsem si v duchu nadával. "Ona to udělala všechno kvůli mě. Vůbec nemyslela na svou bezpečnost, ale na moji... Budu ten nejhorší bídák, jestli toho využiju a ublížím jí.."

Konečně auto zastavilo na konci cesty a my jsme vysedli. Sundal jsem si svetr a ukázal na neviditelnou pěšinku opačným směrem, než byla lesní cesta. "Tudy."

"A co lesní cesta?" zeptala se Bella nechápavě.

Konečně mě začal opouštět vztek. Dokonce se mi podařilo se usmát.

"Řekl jsem, že na konci silnice je lesní cesta. Ne, že po ní půjdeme.." opáčil jsem.

"Nepůjdeme po pěšině?" řekla Bella zoufale.

"Nedovolím, aby ses ztratila." ujistil jsem ji a vykročil. Ušel jsem několik kroků, když jsem si všiml, že Bella zůstala nerozhodně stát na místě.

Trochu mě zklamala. Chtěl jsem jí ukázat své místo, ale pokud má takový odpor k chůzi v terénu..

"Chceš jet domů?" zeptal jsem se jí.

"Ne!" odpověděla a rychle mě doběhla. Vypadala neklidně. Skoro vystrašeně.. Bylo mi jí líto. Byl jsem na ni nepříjemný a ona za nic nemohla. Naopak. Byla tak starostlivá..

"Co se děje?" zeptal jsem se něžně.

"Na chození mě neužije. Budeš muset být velmi trpělivý.." řekla omluvně.

Povzbudivě jsem se na ni usmál: "Dokážu být trpělivý - když se hodně snažím." V tu chvíli jsem se rozhodl a má vůle se obrnila.

"Vezmu tě domů..." byl to víc než slib.

Cesta nám trvala několik hodin. Ale stálo to za to. Konečně se před námi otevřel malý, dokonale kulatý palouček plný lučních květin. Byli jsme na místě. Slunce ozařovalo každý milimetr travnaté plochy. Zatím jsem stál ve stínu, ale blížil se okamžik, kdy Bella pozná další stránku mé osobnosti.. Pozná, jaký skutečně jsem..

Zavřel jsem oči a vykročil do světla..

Má kůže se pod dopadem slunečních paprsků rozzářila jako miliony diamantů. Upíří prokletí.. Proto nás lidé nesměli spatřit.. Bylo to příliš děsivé.. Ale Bella nebyla vyděšená. Její výraz byl naopak fascinovaný..

Lehl jsem si do trávy a Bella se ke mně posadila. Sledovala mou kůži a bojovala s potřebou se mě dotknout. Konečně se odhodlala a opatrně mě pohladila po ruce. Byl to nádherný pocit. Její dotyk mě příjemně pálil na kůži. Snažil jsem se dýchat potichu, abych jí nevylekal, ale její přítomnost ve mě probouzela uragán..

"Neděsím tě?" zeptal jsem se jí laškovně.

"Ne víc než obvykle.." odpověděla s úsměvem.

Zavřel jsem oči a vychutnával si její doteky. Nervózně se jí třásly prsty.

"Vadí ti to?" zeptala se zbytečně.

"Ne." ujistil jsem ji. "Nedokážeš si představit, jaký je to pocit.."

Odvážila se chytit i mou druhou ruku a hladila mě od zápěstí k rameni. Začal jsem nad sebou ztrácet kontrolu..

"Pověz mi, na co myslíš?" zašeptal jsem a snažil se vyčistit si mysl. "Pořád jsem se ještě nesrovnal s tím, že to nedokážu slyšet."

Víš, my ostatní to tak máme pořád." řekla s úsměvem.

Zamračil jsem se: "To je těžký život.. Ale ty jsi mi neodpověděla." připomněl jsem jí.

"Přála jsem si, abych uvěřila, že jsi skutečný a přála jsem si, abych se nebála.." odpověděla po chvíli.

"Nechci, aby ses mě bála.." zašeptal jsem něžně.

"No, to není přesně ten strach, který jsem měla na mysli.."

 V tu samou chvíli jsme napolo seděl. Byl jsem tak rychlý, až se Bella lekla.

"Tak čeho se bojíš?" chtěl jsem znát odpověď.

Bella se neměla k odpovědi. Začervenala se, a pak udělala něco, co jsem nečekal a nebyl jsem na to připravený.. Nahnula se těsně ke mě a jemně vdechla mou vůni.

Krvelačná šelma ve mě toužebně zařvala. O vteřinu později jsem byl pryč. Stál jsem na okraji louky a snažil se uklidnit své rozbouřené emoce.

"Já... se omlouvám... Edwarde." zašeptala Bella, ale díky svým schopnostem jsem ji slyšel.

"Dej mi chvilku." zavolal jsem na ni. Naposledy jsem se nadechl a vrátil se k ní. Posadil jsem se a zkoumavě se podíval do jejích očí.

"Je mi to moc líto." omluvil jsem se. "Pochopila bys, co tím myslím, když řeknu, že jsem jenom člověk?"

Přikývla, ale bylo na ni znát, že se ještě úplně nevzpamatovala ze šoku. Srdce jí divoce klopýtalo.

Tady na té louce se obnažila syrová pravda.. Rozdíly mezi námi...

"Jsem nejlepší predátor na světě, nemyslíš? Všechno na mě tě vábí.. Můj hlas, můj obličej, dokonce i můj pach.. Jako kdybys mě mohla předběhnout..." Můj výlev zněl tak hořce, ale byl pravdivý.. Bylo to děsivé a nebezpečné..

Vyskočil jsem, oběhl louku a urval ze stromu silnou větev.. "Jako kdybys mě mohla přeprat.." pokračoval jsem.

Bella seděla jako přimražená.. Jako malá myška, kterou se chystá sežrat had.. Vrátil jsem se k ní a posadil se. Nechal jsem Bellu nahlédnout do mého světa a teď jsem se styděl, že jsem ji vylekal..

"Neboj se. Slibuju... Přísahám, že ti neublížím... Neboj se.."

Bella byla pořád vyděšená. V duchu jsem si nadával. "Prosím tě, odpusť mi. Normálně se dokážu ovládat.. Tys mě zaskočila. Ale teď už se chovám, jak nejlépe umím... Jsi v pořádku?"

Nepromluvila, ale pokusila se usmát. Úsměv jsem jí oplatil. Bella tak nádherně voněla, když se bála..

"Buď velmi klidná.." řekl jsem a dotkl se jí svou rukou na krku. Přejel jsem po klíční kosti.. Bellina pokožka byla tak teplá a jemná. Naklonil jsem se, abych si mohl přivonět. Při každém mém doteku se nepatrně zachvěla a její srdce divoce tlouklo. Přitiskl jsem ucho na její hrudník a poslouchal, jak se pomalu uklidňuje.. Bylo to tak nové a tak příjemné.. Ta krvelačná šelma ve mě sice nezmizela, ale kapitulovala, stočila se do klubíčka a usnula.. To odpoledne vyhrál duch nad hmotou......    

Konec 16. části