Po tom otřesném zážitku jsem v sobě cítil spalující touhu jít se těm mužům pomstít. Už desítky let jsem v sobě necítil tak ničivou nenávist. Byla to jen Bellina přítomnost, která držela mé běsy na uzdě.. Bál jsem se, že jestli ji nechám odjet domů se svými kamarádkami, podlehnu a půjdu zabíjet...

Seděli jsme s Bellou v italské restauraci. Bella vypadala, jakoby se před několika minutami nic nestalo.. Nechápal jsem to. Prožila tak nepříjemné chvíle. Hrozilo jí takové nebezpečí. A přitom v její tváři nebyla ani stopa strachu.. Měla se třást hrůzou a hnusem.. Křičet panickým hlasem a utíkat co nejdál.. Místo toho seděla klidně na židli a prohlížela si mě svým hnědým něžným pohledem.. Probouzela ve mě ochranitelské pudy..

"Jak ti je?" zeptal jsem se.

"Jsem v pohodě." odpověděla mi Bella a v jejích očích se objevilo překvapení.

"Není ti na omdlení, špatně, zima..?" neustával jsem ve svém průzkumu.

"Mělo by?" zeptala se Bella zmateně.

Musel jsem se usmát. Tohle byla přesně Bella. Její mozek opravdu nefungoval, jako ostatní lidské mozky. Naprosto nechápala, proč se jí takhle vyptávám.

"No vlastně čekám, kdy přejdeš do šoku.." vysvětlil jsem.

"Pochybuju, že k tomu dojde." odpověděla mi.

Kývl jsem. Bylo mi jasné, že nějakou takovou odpověď dostanu: "Ale stejně budu klidnější, až do sebe dostaneš nějaký cukr a jídlo.."

V tu chvíli k nám přišla servírka s objednanými nápoji a košíkem slaných tyčinek. Postavila to všechno na stůl a zářivě se na mě usmála.

"Jste připraveni si objednat? zeptala se.

"Bože, ty jsi ale kus!!" znělo v její hlavě.

"Bello?" ignoroval jsem to, co právě proletělo servírce hlavou a mé oči se vpalovaly do Bellina obličeje.

Bella vypadala zmateně. Jídelní lístek se jí zatřásl v rukou. Vypadalo to, že se do něho skoro nepodívala a rychle vyhrkla: "Hm.. dám si houbové ravioli."

"A vy?" promluvila na mě servírka. "Dám ti cokoliv si budeš přát.." znělo toužebně z její hlavy.

Ani jsem se na ni nepodíval, když jsem odpovídal: "Já nic."

"Dejte mi vědět, kdybyste si to rozmyslel.." řekla a nespokojeně odešla. "Co na ní vidí? Já jsem stokrát hezčí!!!" zuřila v duchu, když odcházela.

Nejraději bych na ni zakřičel, že je pitomá nána a Belle nesahá ani po kotníky.. Rychle jsem se kousl do jazyka, abych to nutkání zahnal.

"Pij!" poručil jsem Belle a kývl směrem k její sklenici Coly.

Bella poslechla a usrkla limonádu. V tu chvíli jakoby si něco uvědomila, začala hltavě pít. S uspokojením jsem to sledoval. Když dopila, bez řečí jsem k ní přisunul svou sklenici.

"Dík." usmála se na mě vděčně a znovu začala pít.

Potom se jemně zachvěla, jak ji roztřásla zima.

"Ty nemáš bundu?" uvědomil jsem si skutečnost.

"Mám.." řekla zmateně a rozhlédla se okolo sebe. "Jé, nechala jsem ji u Jessicy v autě.."

Okamžitě jsem ze sebe sundal kožené sako a podal jí ho. Já ho nepotřeboval. Mohl bych jít mrazivou vánicí v triku a nepocítil bych chlad..

"Díky.." pípla Bella nesměle. Její oči mě fascinovaně pozorovaly. Lhal bych, kdybych řekl, že mi to nedělalo dobře. Má bunda Belle opravdu slušela.

"Tenhle odstín ti jde dobře k pleti.." zalichotil jsem jí. Bella sklopila oči a začervenala se.. V tu chvíli jsem měl sto chutí ji sevřít v náručí a líbat, až by ztrácela dech.. Její červenání pro mě bylo tak neodolatelné.. Cítil jsem tu divoce bublající voňavou krev.. Afrodiziakum.. Nic, třeba jen na míle podobného, jsem v životě nepocítil.. Rychle jsem se vzpamatoval. Bella si naštěstí ničeho nevšimla. Postrčil jsem před ní košík s tyčinkami.

"Vážně, já žádný šok mít nebudu.." reagovala na to.

"Měla bys.. Normálnímu člověku by se to stalo.. Ty nevypadáš ani otřeseně.."

"Cítím se s tebou velmi bezpečně.." odpověděla mi a způsobila svou větou v mé mysli atomový výbuch.

Zamračil jsem se a z mých očí vyletěly dva blesky.

"To je komplikovanější, než jsem si myslel.." zašeptal jsem, a až pak jsem si uvědomil, že to bylo nahlas. To pro mě bylo nové. Nevěděl jsem, co říct... Nejrozumnější by asi bylo vykřičet na ni, v jakém je nebezpečí, když je v mé blízkosti.. Stačilo tak málo a mohl jsem jí ublížit.. Oproti mně by ti chlapi byli jen slabý odvar...

"Obvykle jsi v lepší náladě, když máš oči tak světlé.." prohlásila Bella.

Ohromeně jsem se na ni podíval a nevěřil svým uším: "Cože??"

Belliny oči byly rozšířené a napjaté. "Vždycky jsi hůř naložený, když máš oči černé.. Tehdy to čekám.. Mám na to svou teorii.."

Začal jsem si připadat jako v nějakém špatném filmu. Jako bych tuto situaci už někde viděl.. Hlavní hrdina má tajemství, které musí střežit a zvědavá hlavní hrdinka ho prohlédne a způsobí tak dalekosáhlé nepříjemnosti, které oba hrdiny dostanou do velkých problémů a nebezpečí..

"Další teorie?" řekl jsem a snažil se, aby nepoznala, jak jsem nervózní.

"Hmmm." odpověděla mi Bella.

"Doufám, že jsi tentokrát byla kreativnější.. Nebo pořád vykrádáš komiksy?" snažil jsem se být vtipný, ale nešlo to. Věděl jsem, že to co nyní Bella řekne, může všechno nenávratně změnit..

"Ne, to ne, nenašla jsem to v komiksu, ale taky jsem na to nepřišla sama.."

"Takže?" začala mi docházet trpělivost. "Dokázal bys ji zabít, kdyby prohlédla tvé tajemství?? Víš, že je to nebezpečné pro všechny.. Stačí, aby někde začala mluvit.. A ty nepříjemnosti potom, vyšetřování.." promlouval v mé hlavě nepříjemný hlas.

Bella se zrovna nadechovala k odpovědi, když nás vyrušil příchod servírky. Nesla Belliny ravioli.

"Nerozmyslel jste si to? Nemohla bych vám něco nabídnout? zeptala se přeslazeně servírka a myslela to přesně tak, jak to vyznělo.

Byl jsem však ve stavu, kdy mi to bylo naprosto jedno. Chtěl jsem, aby co nejdřív odešla.

"Ne, díky, ale hodila by se nám další limonáda." ukázal jsem na prázdné sklenice.

Zamračila se a zklamaně odkráčela. Zase jsme byli s Bellou sami..

"Co jsi říkala?" snažil jsem se navázat na náš rozhovor.

"Povím ti o tom v autě. Jestli..." nechala Bella tu druhou větu viset ve vzduchu.

"Ty máš podmínky?" zavrčel jsem na ni. Dnešní večer jsem byl předrážděný a její slova mi nepřidávala..

"Samozřejmě mám pár otázek.." řekla opatrně Bella.

"Samozřejmě." zaskřípěl jsem mezi zuby. "Tak teď to přijde.. Začne se vyptávat a ty budeš v koncích.." promluvil zase ten hlas v mé hlavě.

Zase se objevila číšnice, ale už jen bez řečí postavila na stůl sklenice a odešla.

"No, pokračuj." popoháněl jsem netrpělivě Bellu.

Bella se napila, potom po mě střelila pohledem a konečně promluvila.

"Proč jsi v Port Angeles?"

S úlevou jsem sklopil oči. Tohle nebyla ta osudová otázka, ale stejně jsem jí nemohl říct pravdu.. "Další."

"Ale to je ta nejlehčí.." povzdechla si Bella.

"Další." trval jsem si na svém.

Bella nevěděla jak začít. Vzala do rukou příbor a nabrala si na vidličku těstoviny. Vložila je do úst a žvýkala. Trpělivě jsem čekal. Věděl jsem, že hledá správná slova..

"Tak dobře." znovu promluvila. "Řekněme, samozřejmě hypoteticky, že by... někdo... dokázal poznat, co si lidé myslí, že by jim četl v mysli, víš.. až na pár výjimek.."

Naše rozprava mě začala bavit. Bella byla velmi všímavá.. Něco ve mě mi říkalo, abych náš rozhovor ukončil a utekl, ale mé tělo se tomu vzpíralo.. Místo toho jsem přistoupil na její hypotetickou hru..

"Až na jednu výjimku.. hypoteticky.." upřesnil jsem.

"Dobře, tak až na jednu výjimku.." řekla vzrušeně a její pohled byl zvědavý. "Jak to funguje? Kam až může zajít? Jak ten dotyčný dokázal najít někoho v přesně správnou dobu? Jak by poznal, že je ta osoba v nesnázích?"

Pořád jsem to bral jako hru, když jsem odpovídal. Nechtěl jsem, aby to Bella vzala vážně. Myslel jsem si, že to nějak uhraju, ale ona pak řekla tu osudovou větu..

"Můžeš mi věřit, to víš..."

A já jsem to věděl.. Tím bylo všechno rozhodnuto.. Mé zábrany, zákazy, tajemství,.. Všechno změnilo svůj význam.. Konec vytáček. Bella byla mnohem všímavější, než jsem si mohl myslet.. Byl jsem si jistý, že tohle je konec.. Budu se jí hnusit...

Ale jako vždy mě Bella dokonale překvapila.......

Konec 15. části