Celou noc jsem strávil v Bellině pokoji. Sledoval jsem její spánek a hlavou se mi honily myšlenky. Věděl jsem, že nyní už ji nedokážu opustit. Mohl jsem si namlouvat cokoliv, ale ona pro mě byla osobou, která mě v tuto chvíli nejvíce zajímala. Nic nebylo důležitější než ona..

Nechtěl jsem ji opustit ani na okamžik, ale bzučení budíku mě vyhnalo. Bella se nesouhlasně zavrtěla na posteli a natáhla ruku k budíku. Do poslední chvíle jsem ji pozoroval. Stál jsem tiše u dveří. Když otevřela oči, byl jsem pryč..

Běžel jsem domů. Převléknout se a osprchovat. Mé myšlenky byly plné nového, dosud neprozkoumaného, citu..

Dům byl tichý. Na první pohled to vypadalo, jakoby tady nikdo nebyl. Vešel jsem dovnitř a chtěl se vydat po schodech nahoru.

"Edwarde." ozval se z obývacího pokoje dívčí hlas.

"Alice." přivítal jsem svoji sestru. Seděla na pohovce a očividně na mě čekala. Její myšlenky byly nervózní.

"Byl jsi u ní.." řekla a v jejím hlase nezněla ani stopa po otázce.

"Ano." odpověděl jsem. S Alice jsme nikdy neměli žádná tajemství. Díky našim schopnostem to téměř nebylo možné..

"Mám o tebe strach, Edwarde. Jsi si jistý tím, co děláš?" Alicin obličej byl naprosto vážný.

"Vůbec ne Alice, ale nedokážu si pomoct.."

Alice kývla, že rozumí a bere to na vědomí. Nesnažila se mě přesvědčovat, nebo rozmlouvat,  jako Rosalie, Jasper a Emmett. Postavila se a přišla až ke mně. Díky její malé výšce jsem se na ni díval shora. Její oči dnes byly tmavé. Hladové. A tak vážné..

"Viděla jsem, co se bude dít.. Bude jednou z nás.. Budeš bojovat, ale stane se to.. Chci, abys věděl, že ať se stane cokoliv, budu na tvé straně a se vším ti pomůžu.."

"Děkuju Alice. Moc to pro mě znamená. Ale znám své hranice.. Nedopustím, aby se z Belly stal upír.." pohladil jsem svoji sestru po tváři a políbil ji na čelo. Potom jsem spěchal nahoru. Byl nejvyšší čas vyrazit do školy..

Jako obvykle jsem zaparkoval na parkovišti. Mé sourozence nepřekvapilo, že s nimi nespěchám do školy. Rosalie se na mě zamračeně podívala a zaslechl jsem, jak si o mě pomyslela, že jsem se zbláznil. Nevyčítal jsem jí její myšlenky. Chápal jsem ji. Měla o nás všechny strach. S Emmettem si prožila svoje a nechtěla znovu zažít chvíle, aby musela prchat před prozrazením..

Seděl jsem v autě a pouštěl si hudbu. Byl jsem netrpělivý. Bella měla každou chvíli dorazit..

Nezklamala mě. Její hlučný náklaďáček se objevil na příjezdové cestě. Zaparkovala přesně na druhé straně parkoviště. Vysedl jsem a rychle proběhl mezi auty. Vysedla a pohrávala si s klíčky. Byla tak nešikovná, že jí upadly na zem. Chystala se je zvednout, ale předběhl jsem ji..

"Jak to děláš?" vyhrkla na mě překvapeně, když zjistila, kdo jí to přispěchal na pomoc.

"Jak dělám co?" zeptal jsem se bezelstně a položil jí klíče do dlaně.

"Objevíš se z ničeho nic." vysvětlovala a přitom se tak roztomile červenala a její čelo se nesouhlasně mračilo.

"Bello, to není moje chyba, že jsi tak neuvěřitelně nevšímavá.." lhal jsem, jako když tiskne.

Bellino čelo se ještě více zamračilo. Vmetla mi do očí všechny křivdy, které jsem ji způsobil za dobu, co jsem se jí snažil ignorovat. Dokonce chvíli vypadalo, že mě uhodí. Bylo mi to moc líto a naprosto jsem chápal její rozhořčení, ale muselo to tak být.. Bella se uměla hněvat tak roztomile. Popichoval jsem ji. Zakrýval jsem svým chováním fakt, že jsem byl nervózní. Chystal jsem se ji pozvat na rande.. Bylo to mé první pozvání v životě a nevěděl jsem, jak se u toho chovat, a pak to ze mě konečně vypadlo..

"Slyšel jsem, jak Mikovi říkáš, že pojedeš do Seattlu, a tak mě napadlo, jestli nechceš svést.." "Řekl jsem to!" pomyslel jsem si a hrozně mi vadilo, že nedokážu přečíst, co si Bella o mém návrhu myslí. Byla v šoku. Vykulila na mě oči a nevěřícně se mi dívala do očí.

"Cože?" zeptala se, jakoby nerozuměla.

"Chceš svést do Seattlu?" zeptal jsem se znovu a snažil se, aby nepoznala, jak jsem nervózní.

"S kým?" pokračovala nechápavě Bella.

"Se mnou, samozřejmě." odpověděl jsem ji a snažil se dát důraz na každé slovo.

"Proč?" zeptala se.

Cítil jsem se jako na pranýři. Dokonce jsem chvíli uvažoval jestli neuteču. Bella mi rozhodně nic neusnadňovala.

"Chtěl jsem v příštích několika týdnech jet do Seattlu a po pravdě, nejsem si jistý, jestli tam ten tvůj náklaďák dojede.."

Má slova Bellu očividně naštvala.

"Můj náklaďák jezdí dobře, díky za tvou starost." odsekla mi a vydala se k budově školy. Několika kroky jsem ji dohnal a snažil se ji přesvědčit.

"Ale dokáže tvůj náklaďák dojet na jednu nádrž?"

Bella se zastavila a naštvaně se na mě podívala.

"Nechápu, co tobě je do toho?! zavrčela.

"Sakra Bello, tebe je těžké někam pozvat.." pomyslel jsem si.

"Plýtvání neobnovitelnými zdroji je záležitost každého z nás.." přišel jsem na geniální argument.

Bella se zatvářila jako by ji píchla vosa: "Upřímně, Edwarde. Nechápu tě. Napřed mě ignoruješ a tvrdíš, že nechceš být můj kamarád a teď mě chceš vézt do Seattlu.."

"Bylo by lepší, kdybychom nebyli přátele.. Ale netvrdím, že jím nechci být.." snažil jsem se Belle vysvětlit situaci, aniž bych se prozradil.

"Díky, tím se všechno vyjasnilo." řekla sarkasticky.

"Bylo by pro tebe ... rozumnější, kdybychom nebyli přátelé, ale už mě unavuje, držet si od tebe odstup.." přiznal jsem a podíval se jí až do duše. Pod mým pohledem se celá zachvěla.

"Tak pojedeš se mnou do Seattlu?" zeptal jsem se.

Němě přikývla a růž na tvářích prozradila její rozpaky. V duchu jsem si úlevně oddechl. Netušil jsem, že je tak složité pozvat někoho na rande, ale Bella byla výjimečná dívka.. Ve všech ohledech..

Celé dopoledne jsem se vznášel v radostné euforii. Dokonce i tak nudná výuka jako byla matematika se mi dnes zdála, jako ta nejzábavnější kratochvíle. Bella řekla ano a tím se všechno změnilo. Měl jsem před sebou směr, kterým jsem se hodlal ubírat..

Na obědě jsem si poprvé za ty dva roky, co jsme bydleli ve Forks, sedl sám ke stolu. Čekal jsem na Bellu. Všichni studenti se na mě překvapeně otáčeli. A ve chvíli, když jsem mávnul na Bellu a pozval ji ke svému stolu, nebyl v jídelně jediný student, kromě mých sourozenců, který by na nás nechápavě nezíral. Slyšel jsem ty překvapené myšlenky. Jessica jako vždy nezklamala.. Nejraději by Bellu na místě zabila, když ji sledovala, jak si sedá k mému stolu..

"Tohle je jiné.." řekla Bella místo pozdravu.

"No.. Řekl jsem si, že když jsem na cestě do pekla, tak ať to alespoň stojí za to.." řekl jsem rozverně. Věděl jsem, že Bella netuší o čem to mluvím a mě to bavilo. Užíval jsem si její přítomnost a vnímal její dokonalou vůni..

"Takže, abych to pochopila, teď jsme přátelé?" zeptala se po chvíli.

"Přátele? .. Mohli bychom to zkusit.." odpověděl jsem, ale musel jsem ji varovat. "Nejsem pro tebe dobrý přítel.." "Voníš mi a nejraději bych se tady na tebe ihned vrhl.." proletělo mi hlavou.

Bella vypadala zmateně. Snažila se mé chování pochopit.. Rád bych se jí přiznal, ale nešlo to.. Frustrovalo mě, že jsem nedokázal přečíst, co přesně si myslí.. Vždycky řekla jen část. Ve skutečnosti si klidně mohla myslet třeba úplně něco jiného..

"Na co myslíš?" nevydržel jsem to a musel se zeptat.

"Snažím se přijít na to, co jsi zač.." odpověděla mi po chvíli.

Znervózněla mě. Už několikrát se Bella ukázala jako skvělá pozorovatelka. Na chvíli jsem se nesmyslně lekl, že mě prohlédla..

"A daří se ti to alespoň trochu?" zeptal jsem se a snažil se, aby to znělo ledabyle.

"Moc ne." odpověděla a očividně jí to vadilo.

Pousmál jsem se a v duchu se mi ulevilo: "Jaké máš teorie?"

Bella zrudla až po kořínky vlasů. Asi jsem narazil na její slabé místo. O to víc jsem ty teorie chtěl znát..

"Ty mi to nepovíš?" snažil jsem se na ni neodolatelně usmát a očima se jí dostat až do nitra.. Věděl jsem, že tohle zabíralo, když jsem chtěl dosáhnout svého. Slyšel jsem, jak Bella přestala na chvíli dýchat a její srdce se prudce rozbušilo. Potěšilo mě, že na ni dokážu takhle působit.

"To je vážně trapně." snažila se vykroutit, ale já jsem jí nedal vydechnout. Tlačil jsem na ni tak dlouho, až z ní konečně vypadla pravda. Něco takového jsem rozhodně čekal.. Sledování televize často ovlivňuje lidské myšlení. A Spiderman se Supermanem.. To byla klasika. Představil jsem si sebe v těch těsných barevných kombinézách a musel jsem se rozesmát.

"Slíbils, že se nebudeš smát." připomenula mi Bella naštvaně.

Snažil jsem se dodržet svůj slib, ale nedokázal jsem se ovládnout.  

Já na to stejně nakonec přijdu." varovala mě.

Smích mě v tu chvíli přešel: "Přál bych si, aby ses o to nepokoušela.."

Nebyl jsem rozhodně superhrdina.. Mohl jsem ji kdykoliv zabít. Stačila jen malá neopatrnost, chvíle nesoustředění a bylo by po všem. Musela to vědět. Chtěl jsem být s ní, ale chtěl jsem, aby se rozhodla z vlastní svobodné vůle.. Musela znát všechny rizika, a přesto jsem jí je nesměl říct...... 

 Konec 13. části