Celou noc jsem byl jako u vytržení.. Dokázal jsem to. Byl jsem na sebe pyšný.. Ležel jsem si na gauči a poslouchal své oblíbené hudební kousky.. Po několika desítkách let jsem se poprvé těšil do školy..

Ráno, hned jak se rozednilo jsem se podíval z okna. Tráva okolo domu byla celá ojíněná a na oknech mráz vykreslil ledové ornamenty. I přes okenní rám jsem cítil ten ledový vzduch.. Ve Forks začala pravá zima..

Jsem dobrý řidič, ale bylo mi jasné, že dnes ráno musím použít protiskluzové řetězy, jestli chci v pořádku dorazit do města. Seběhl jsem do garáže a přichystal si je. Nadzvedl jsem holýma rukama auto a vsunul řetězy pod kola.. Musel jsem se pousmát. Je tak snadné manipulovat s těžkými předměty, když jste upíři. Kdybych chtěl, mohl jsem své auto zvednout nad hlavu..

Cesta do školy proběhla bet problémů. Dokonce jsme dorazili o něco dříve než obvykle. Už když jsem vjížděl na školní parkoviště, viděl jsem, že Bella zatím nedorazila. Její stařičké Chevy nebylo k nalezení. Zaparkoval jsem na svém obvyklém místě. Mí sourozenci si vystoupili. Dneska jsem se loudal.. Věděl jsem proč.. Za okamžik jsem zaslechl povědomé hřmění motoru a na příjezdové cestě se objevilo povědomé červené auto..

Bella.. Zastavila čtyři místa ode mě. Vysedla a překvapeně zírala na zadní kola svého auta. Měla na nich také řetězy, ale podle jejího výrazu to ani netušila..

Vystoupil jsem z auta a chtěl ji jít pozdravit, když jsem zaznamenal něco, co mě přimrazilo na místě.

V tu chvíli jsem vše vnímal až moc intenzivně.. Ten hlupák Tyler přecenil své řidičské schopnosti a na kluzké zemi dostal se svou dodávkou smyk. Nechalo by mě to naprosto chladným. Byla to jeho vina, že si v příštím okamžiku zdemoluje své auto a sebou vezme i několik dalších, ale když jsem odhadl směr, kterým se dodávka řítila, zaznamenal jsem, že mu v cestě stojí nejen auta, ale i jedna dívka..

Bella všechno sledovala vytřeštěnýma očima. Viděla přicházející smrt.. Mé instinkty byly tentokrát rychlejší než myšlenky. V hlavě mi uvízla jen jediná věta.. "Hlavně ne ona.."

Bylo mi jedno, že bych mohl prozradit svou skutečnou podstatu. V tu chvíli pro mě byla důležitá jen ona. Vřítil jsem se mezi ní a Tylerovu dodávku. Aniž bych cokoliv řekl, strhl jsem Bellu na zem a nastavil záda, abych ji ochránil. Dodávka do mě vrazila a má záda vytlačila do kapoty prohlubeň. Náraz auto trochu vychýlil. Znovu jsem viděl, jak se auto chystá Belle rozdrtit nohy..

"Sakra!" zaklel jsem.

Přetočil jsem ji na bok a ještě více se zapřel rukama do stojícího auta.. Konečně se Tylerovo neovladatelné auto zastavilo a já si mohl oddechnout..

Bella skoro nedýchala a srdce jí divoce tlouklo. Její aroma bylo tak intenzivní... Trochu jsem se od ní odtáhl, abych se ovládl a umožnil jí se vzpamatovat z prožitého šoku.

Kolem nás se ozýval vyděšený křik očitých svědků, ale k nám to doléhalo jako z dálky. Byli jsme skryti mezi troskami aut..

"Bello, jsi v pořádku?" zeptal jsem se.

"Jsem v pohodě." snažila se mě uklidnit, ale její hlas byl příliš vystrašený než aby to byla pravda.. Chtěla se posadit, ale nedovolil jsem jí to. Držel jsem ji u sebe a svíral ji pažemi.

"Buď opatrná. Myslím, že ses pořádně praštila do hlavy.." Byl jsem si tím jistý. Slyšel jsem ten dutý náraz, jak jsme společně dopadli na zem.

"Au.." ozvala se Bella překvapeně. Vypadala u toho tak roztomile zmatená. Musel jsem se pousmát.

"Myslel jsem si to." odpověděl jsem ji.

Pak mírně zavrtěla hlavou jako by si potřebovala srovnat myšlenky a nevěřícně se na mě podívala.

"Jak ses.." zarazila se v půli věty. "Jak ses sem dostal tak rychle?"

To jsem nečekal. Byla příliš všímavá.. Nesměl jsem nic prozradit..

"Stál jsem hned vedle tebe, Bello." snažil jsem se jí vsugerovat.

Pokusila se znovu posadit. Tentokrát jsem jí to dovolil. Její oči byly jako dvě nekonečně hluboká tmavá jezera. Nevěřícně se na mě dívala a v její tváři byl čitelný zmatek. Chtěla asi něco říct, ale v tu chvíli se trosky auta pohnuly a ve škvíře se objevily vystrašené obličeje. Byli upřímně překvapení, když zjistili, že Bella žije a na mou přítomnost reagovali nechápavostí.. Avšak v žádné mysli jsem nezaznamenal sebemenší podezření..

"Nehýbej se!" přikázal Belle trenér Clapp.

"Vytáhněte Tylera z dodávky!!" křičel na ostatní profesor Verner.

Bella se chtěla zvednout, ale zadržel jsem ji. Dlaněmi jsem jí zatlačil na ramena, aby si znovu lehla. Věděl jsem, že nyní budou odtahovat vrak auta a nechtěl jsem, aby si Bella při tom ublížila..

"Jen zůstaň v klidu." snažil jsem se jí domluvit.

"Ale je zima.." odpověděla mi.

Musel jsem se zasmát.. Bella dokázala být neuvěřitelně vtipná, aniž by o tom tušila.. Před chvílí unikla jisté smrti a ona teď myslí na zimu..

V její tváři se objevil nesouhlas, který v zápětí vystřídal výraz umíněného dítěte, co chce za každou cenu znát pravdu..

"Tys byl támhle. Stál jsi vedle svého auta.." řekla s naprostou jistotou a donutila mě přestat se smát.

"Ne, nestál." řekl jsem nejpevněji, jak to šlo.

"Viděla jsem tě." trvala si Bella na svém.

Byl jsem v koncích. Umanutě tam na mě zírala a chtěla slyšet pravdu a já jsem věděl, že jestli jí ji povím, tak ohrozím nejen ji, ale i celou svou rodinu..

"Bello, já jsem stál vedle tebe a stáhl jsem tě stranou!" přikoval jsem její pohled svým. Cítil jsem, jak se zachvěla, ale dál si vedla svou..

"Ne." odsekla.

"Prosím tě, Bello." můj hlas se stal naléhavým. Za chvíli nás vyprostí, nesmí začít mluvit..

"Proč?" zeptala se.

"Věř mi.." zašeptal jsem prosebně.

Ozval se zvuk sirény přijíždějící sanitky. Bella na mě upřela své oči a zeptala se.

"Slibuješ, že mi později všechno vysvětlíš??"

Věděl jsem, že zalžu. Štvala mě tím svým tónem. Já jsem ji zachránil před jistou smrtí a ona místo vděku tady jako tvrdohlavé dítě chce, abych jí řekl pravdu..

"Dobrá." odpověděl jsem naštvaně.

"Dobrá." řekla i ona a mezi námi to naštvaně zajiskřilo.

Konečně se našim zachráncům podařilo odsunout trosky, aby nás mohli dostat ven. Postavil jsem se a pomohl jim vytáhnout Bellu. Snažili se mě dostat na nosítka, ale odmítl jsem. Bella dostala nákrčník. Mezi vystrašenými lidmi se objevil i policejní náčelník - pan Swan.. Byl úplně bez sebe a nevěřil Belle, že jí nic není..

Všiml jsem si svých sourozenců. Stáli nedaleko a zírali na mě. Slyšel jsem jejich myšlenky. Rose s Emmettem se nesouhlasně mračili. Alice to všechno nevěřícně sledovala a Jasper byl v šoku. Svorně nechápali, proč jsem tak riskoval. Jen jsem se na ně podíval a nasedl jsem do záchranky. Vysvětlím jim to později..

V nemocnici si mě nikdo nevšímal. Proklouzl jsem dovnitř a šel rovnou za Carlislem. Věděl, co se stalo ještě dřív, než Bellu dovezli na pohotovost. Nic neřekl. Nenadal mi.. Byl jsem mu za to vděčný..

Bella ležela na nemocničním lůžku a vypadala bezbranně. Měla zavřené oči.. Na vedlejším lůžku skuhral Tyler. Byl celý pořezaný od skla a vypadal hrozně. Musel jsem zadržet dech. Jeho krev mě znervózňovala..

"Spí?" zeptal jsem se. Bella okamžik na to otevřela oči a v jejím pohledu byl zmatek. Tyler se mi snažil omluvit, ale jenom jsem mávl rukou, aniž bych z Belly spustil zrak.

"Žádná krev se neprolila, tak co.." zasmál jsem se a sedl si na okraj Tylerovy postele.

"Tak jak zní verdikt?" zeptal jsem se Belly. Věděl jsem, že odpoví, že jí nic není. Mluvil jsem s Carlislem. Ale chtěl jsem vidět, jak se u toho bude tvářit. Nezklamala mě.. Zase ten nespokojený vzdor. Neměla ráda humbuk kolem své osoby..

"Jak to, že tebe nepřivázali k posteli, jako nás ostatní?" zeptala se rozmrzele.

Zatvářil jsem se jako pán světa: "To záleží na tom, jaké máš známosti.. Ale neboj, přišel jsem tě vyzvednout.."

Dveře se otevřely a v nich se objevil můj otec. Bella se na něj podívala a vytřeštila oči.. Takhle na Carlislea reagovaly všechny ženy.. Carlisle byl prostě neodolatelný... Kdyby se stal hercem, tak by po něm šílely davy..

Usmáli jsme se na sebe a Carlisle začal prohlížet Bellu a vyptával se jí na zdravotní obtíže.

Naprosto nás oba dostala větou, že by se chtěla vrátit zpátky do školy. Pobaveně jsem se na ni zašklebil. Carlisle jí její nápad vymluvil a pomohl jí vstát z lůžka. Charlie už na ni čekal v čekárně..

"Vypadá to, že jste měla mimořádné štěstí.." prohlásil Carlisle, když byla Bella na odchodu.

"Bylo štěstí, že Edward stál náhodou vedle mě." zalhala Bella. Překvapila mě.. Nečekal jsem, že opravdu dodrží svůj slib a bude tajit, co se skutečně stalo. Carlisle ke mě vyslal telepatickou zprávu. Naprázdno jsem polkl..

"Můžu si s tebou na chvilku promluvit?" zašeptala mi do ucha Bella. Zamračil jsem se. Věděl jsem, co chce probírat a rozhodně jsem neměl chuť se do téhle debaty pouštět..

"Tvůj otec na tebe čeká." upozornil jsem ji.

Ale Bella si trvala na svém. Musel jsem s ní promluvit. Nedala by mi pokoj. Rychle jsem vykročil z pokoje a rázoval si to chodbou. Bella měla co dělat, aby se mnou udržela krok..

"Co chceš?" mrskl jsem na ni a zastavil se.

"Dlužíš mi vysvětlení.." řekla Bella a její hlas se jí při tom třásl.

Byl jsem rozčílený. Dokázala mě jednou větou vytočit. Měl jsem co dělat, abych na ni nezačal křičet.

"Zachránil jsem ti život.. Nedlužím ti vůbec nic." řekl jsem jí ledově.

"Slíbil jsi mi to.." stála si na svém.

"Bello, narazila sis hlavu, nevíš co mluvíš.." použil jsem jedinou únikovou cestu.

"S mou hlavou je všechno v pořádku!" vykřikla na mě Bella a její oči plály hněvem.

Nemohl jsem se na ni podívat.. Můj hněv zmizel. Zůstala jen hořkost.

"Chci znát pravdu.. Chci vědět, proč mám kvůli tobě lhát.." zaskučela.

Naprosto mě odzbrojila. Cítil jsem takovou potřebu jí všechno vysvětlit.. Dovolit si ten luxus říct jednou pro změnu pravdu, ale nemohl jsem..

"Co myslíš, že se stalo?" řekl jsem místo  toho.

Vyjevila mi svou teorii.. Byla dost přesná realitě.. Dokonce si všimla, jak jsem se zapřel do kapoty a zastavil tak nadlidskou silou auto..

"Nikdo tomu neuvěří.." řekl jsem jí, když domluvila.

"Já o tom nebudu nikomu vykládat.." řekla.

Nevěřícně jsem na ni zíral. "Tak proč ti na tom tak záleží??"

"Nerada lžu." řekla prostě.

Zase ve mě začala zdvíhat vlna nevole. "Nemůžeš mi prostě poděkovat a zapomenout na to?" vyštěkl jsem na ni.

"Děkuju." řekla vzdorně. Bylo mi jasné, že tohle nebude konec..

"Ty to takhle nenecháš, že?" ujasňoval jsem si situaci.

"Ne." potvrdila mi mou domněnku.

Ušklíbl jsem se na ni: "V tom případě... Doufám, že ti nevadí zklamání.."

V tu chvíli jsme tam na chodbě stáli naproti sobě jako dva zuřiví psi, kteří na sebe každou chvílí skočí a začnou se rvát..

"Proč ses teda vůbec obtěžoval?!!" plivla mi Bella naštvaně do obličeje.

Ta věta mi zněla v hlavě jako ozvěna, ještě celý den.. "Nevím." to byla má odpovědět. A mluvil jsem pravdu. Já jsem netušil, proč jsem ji skočil zachránit. Můj mozek neregistroval to, co srdce už bezpečně vědělo..

Vrátil jsem se k ostatním. Všichni čtyři sourozenci čekali na vysvětlení mého ranního chování, ale nebyl jsem schopný jim to racionálně popsat.. Tvrdil jsem jim, že jsem to udělal proto, že bych nezvládl, kdyby tam na chodníku začala Bella krvácet. Nedokázal bych se ovládnout.. Všichni až na Alice mi uvěřili, ale má sestra se na mě podívala tak divným pohledem a zablokovala v mysli své myšlenky, že jsem netušil, co si skutečně myslí..

Druhý den jsem strávil celý špehováním lidí.. I přes naši včerejší hádku, Bella držela slovo a lhala, kdykoliv chtěl někdo vědět podrobnosti incidentu. Nikomu nepřišlo divné, že jsem tam byl pod autem zaklíněný s Bellou..

Nevěřícně jsem Bellu pozoroval z dálky. Sledoval jsem ji až domů a potom jsem sledoval, jak si v kuchyni připravuje večeři.. Nedokázal jsem si pomoct..

Nebyl jsem si jistý svými pocity.. Další dny jsem se snažil držet od Belly dál. Dělal jsem, že je vzduch.. A potom se kolem ní začali rojit nápadníci, kteří chtěli, aby se stala jejich partnerkou na ples..

Cítil jsem spalující vztek a žárlivost. Až mě to vyděsilo s jakou intenzitou jsem žárlil.. Bylo to pro mě nové, tak neobvyklé.. Cítil jsem se hrozně, když jsem musel sledovat ty scény a nevěděl jsem, co si Bella myslí.. Dohánělo mě to k šílenství..

Tu noc jsem se poprvé vkradl do jejího pokoje..

Klidně spala a její tvář neprozrazovala žádné emoce. Stál jsem tam nad ní a přemýšlel. Věděl jsem, že nejrozumnější by bylo odjet a už se nevrátit. Byla to nebezpečná situace. Jak pro ni, tak pro mě a mou rodinu.. Snažil jsem sám sebe přesvědčit, že je to nutné, ale mé tělo se ze všech sil bránilo. Chtělo zůstat tady a být jí nablízku..

V tu chvíli se Bella zavrtěla a vyslovila mé jméno. Ztuhl jsem hrůzou.. Zjistila, že jsem tady..

"Křik, humbuk, problémy.." proletělo mi hlavou. Ale nestalo se nic. Bella se znovu zavrtěla, něco zamumlala, řekla znovu mé jméno, povzdechla si a spala dál..

Byl jsem ztracen.. Došlo mi, čeho jsem byl svědkem.. Cítila to samé, co já.. Už jsem ji nemohl nechat být a odjet.. Nemohl jsem ji ignorovat.. Zlomil bych jí srdce.. A nejen jí..

Ta chvíle, kdy vyslovila mé jméno, cítil jsem tryskající radost, kterou jsem už desítky let nepocítil... Rozhodl jsem se.

"Už není cesta zpátky, takže ať si třísky lítají, kam chtějí..."

      Konec 12. části