Cítil jsem se krásně, když jsem zahlédl zelenou tabuli s nápisem Welcome in Forks. Věřil jsem v lepší zítřky. Nemohl jsem se dočkat, až se uvidím se svou rodinou. Byl jsem doma. Dům byl tichý, ale věděl jsem, že jsou všichni doma.

Zaparkoval jsem své auto před domem. Nestihl jsem ani vysednout a na okýnko mi zaťukala Alice. Usmívala se. Nebyla vůbec překvapená. Viděla můj návrat ve své předtuše..

"Alice.." přivítal jsem se s ní.

Usmívala se na mě. Slyšel jsem její myšlenky. Viděla, že to dopadne dobře, ale mě se její představa až tak moc nelíbila.

"To snad ne.." řekl jsem.

Vesele na mě mrkla a pobaveně odpověděla: "Je to alternativa.. Všechno se může změnit, ale nakonec to nemusí být tak špatné.. Emmett s Jasperem už se vsází, jak to dopadne.. Emmett je na tvé straně a Jasper věří mé předtuše.."

Alice mě naprosto dostala. Brala tu situaci tak lehce..

"Edwarde!!" zavolala na mě Esme a řítila se mě obejmout. Donutila mě vrátit se do reality. "Vítej doma.." Sevřel jsem ji v náručí a zavřel oči. Nikdo mi nic nevyčítal..

Druhý den jsem se vrátil zpátky do školy. S napětím jsem čekal na to, až ji znovu uvidím. Mé hrdlo bylo nervozitou stažené.. Emmett si ze mě dělal srandu, že se chovám jako náměsíčný, ale já jsem jeho posměšky nevnímal.

Chomáče bílého sněhu se snášely z nebe a překrývaly špínu na chodnících. Všichni jsme mířili do jídelny. Emmett s Jasperem se rozhodli, že si to rozdají ve sněhové bitvě. Alice se k nim vesele přidala a mrštně vyskočila, aby Emmettovi strčila sníh za krk. Vypadalo to tak směšně, že jsem se musel rozesmát. Jasper toho využil a hodil mi sněhovou kouli do obličeje. Celí rozesmátí jsme dorazili do jídelny. Rychle jsem přeběhl pohledem celou místnost. Ještě tady nebyla. Koupili jsme si jídlo a posadili se.

Emmett potřásal zasněženou hlavou a snažil se postříkat Alice a Rose. Obě se smály a snažily se uhýbat. Ucítil jsem jemné aroma. Zašimralo mě v nose. Věděl jsem, co to znamená..

"Bello, na co tak zíráš?" zaslechl jsem Jessičinu myšlenku těsně než ji vyslovila. Můj pohled vystřelil tím směrem..

Byla tam dívala se na mě. Přistihl jsem ji, jak mě pozorovala. Celá zahanbená sklonila svůj pohled a zrudla. Díval jsem se na ni, jak se snažila donutit Jessicu, aby se na mě nedívala. Neslyšel jsem její myšlenky, ale viděl jsem její rozpaky. Překvapilo mě, co říkala. Ona si myslela, že jsem na ní byl naštvaný, když jsme se naposledy setkali. Nechtěl jsem, aby si to myslela. Vadilo mi to. Chtěl jsem, abych ji mohl poznal lépe..

"Půjdeme?" zeptala se Rosalie a postavila se. Všichni jsme se k ní přidali. Čekala mě hodina biologie.. Nikam jsem nespěchal. Čekal jsem až do poslední chvíle.. Připravoval jsem se na svou první těžkou zkoušku..

Když jsem vešel do učebny, už seděla na svém místě. Zakázal jsem si dýchat, ale i přes to jsem vnímal jahodovou vůni jejích vlasů a květinové aroma.. Odsunul jsem svoji židli co nejdál a chystal jsem se posadit. Bella seděla celá nesvá a kreslila si něco na papír.

"Ahoj." pozdravil jsem ji.

Šokovaně se na mě podívala a nevěřícně si mě prohlížela. Byl jsem hotový z toho, že jsem nemohl slyšet její myšlenky..

"Jmenuju se Edward Cullen." představil jsem se jí. Její oči se podobaly očím laně, která čeká, kdy na ni skočí vlk a zardousí ji.. "Minulý týden jsem neměl šanci se představit. Ty musíš být Bella Swan.."

Překvapeně se na mě podívala a viděl jsem, jak se zamračila, když o něčem usilovně přemýšlela. Potom jsem poprvé uslyšel její medový hlas takhle zblízka.

"Odkud znáš moje jméno?" zeptala se.

Tuhle větu jsem nečekal. Byl jsem z ní zmatený..

"No, myslím, že tady zná tvoje jméno každý.. Celé městečko čekalo, až přijedeš.."

Bella se zamračila a trvala si na svém: "Ne. Chci říct, proč jsi mi řekl Bello?"

Přišlo mi, že jsem v divném surrealistickém snu. Nechápal jsem, proč to jméno Bella tak řeší..

"Máš radši, když se ti říká Isabella?" snažil jsem se to pochopit.

"Ne mám ráda, když mi říkají Bella. Ale myslím že Charlie, chci říct táta, o mně určitě mluví jako o Isabelle. A zdá se, že takhle mě tu zná každý.." snažila se Bella vysvětlit.

"Aha." došlo mi a v hlavě jsem si musel nadat. Poslouchal jsem mysl lidí v jejím okolí a slyšel jsem, jak Bella každého opravuje, a tak mě ani nenapadlo ji říct Isabello a teď jsem viděl, že jsem udělal blbost..

Zachránil mě pan Banner. Začal hodinu a donutil nás otočit se k tabuli. Zatnul jsem ruku v pěst a snažil jsem se soustředit na jeho výklad o buněčné struktuře. Vnímal jsem Bellinu přítomnost. Dovolil jsem si nadechnout se. Ta vůně byla dokonalá.. Stejně tak úžasná jako poprvé, ale nyní jsem byl sytý.. Dokázal jsem se ovládnout. Bylo to bolestivé, ale snažil jsem se..

Profesor přinesl vzorky, které jsme měli prozkoumat a roztřídit. Rozdal nám je a oznámil, že se vrátí za dvacet minut...

Otočil jsem se k Belle a s úsměvem jsem jí navrhl: "Dámy mají přednosti, kolegyně?" Opravdu jsem se snažil, aby se Bella cítila dobře. Chtěl jsem, aby co nejdříve zapomněla na mé dřívější nevraživé chování.

Dívala se na mě a nereagovala. Přestal jsem se usmívat. "Nebo můžu začít já, jestli chceš.."

"Ne, já začnu." promluvila konečně a roztomile se začervenala.

Počkal jsem, až vloží sklíčko do mikroskopu.

"Profáze." oznámila po chvíli.

"Můžu se podívat?" požádal jsem ji a chytil její ruku, abych ji zabránil vytáhnout sklíčko. Pod dotekem mé ruky se zachvěla a oba námi projela elektrická jiskra. Rychle jsem ji pustil a snažil se, aby na mě nepoznala, jak silně mě ten dotek zasáhl..

"Promiň." omluvil jsem se za tu jiskru.

Raději jsem se rychle podíval do mikroskopu. Měla pravdu. Překvapila mě..

"Profáze." řekl jsem a napsal naše zjištění na papír. Vyměnil jsem sklíčka a podíval se znovu.

"Anafáze." byl jsem si jistý a chystal jsem se to napsat.

"Můžu?" ozvala se vedle mě Bella. Usmál jsem se na ni a vyhověl jí. Zamračila se, když zjistila, že mám pravdu.

"Sklíčko číslo tří?" poprosila mě o další vzorek. Podal jsem jí ho, ale vyvaroval jsem se dalšího doteku. Trochu se jí třásly prsty, když ho dávala do mikroskopu..

"Interfáze." oznámila a podala mi mikroskop. Podíval jsem se a napsal to na papír.

Byli jsme hotoví rychleji než ostatní. Využil jsem toho k tomu, abych si Bellu mohl prohlížet. Byla nesvá. Zarytě se dívala do lavice. Vadilo mi, že nevím, co si myslí..

Vzhlédla a podívala se mi do očí. Zorničky se jí při tom překvapeně rozšířily.

"Nosíš čočky?" zeptala se mě.

Ztuhl jsem: "Ne."

"Aha." zamumlala. "Myslela jsem, že máš nějaké jiné oči.."

"Sakra!!!" zaklel jsem v duchu. Bella byla všímavější než jsem čekal. Musela si všimnou změny barvy mých očí..

Zkoumavě si mě prohlížela. Pod jejím pohledem jsem si připadal jako pod rentgenem..

Naštěstí přišel pan Banner a odvedl její pozornost jinam. Když zjistil, že jsme hotoví, zamračil se a promluvil na mě.

"No tak Edwarde, nemyslíte si, že by Isabella měla dostat také svou šanci u mikroskopu??"

"Bella." opravil jsem ho. "Ve skutečnosti identifikovala tři z pěti.." uvedl jsem vše na pravou míru. Profesora to překvapilo. Podíval se na ni a zeptal se ji jestli něco takového dělala. Bella se začervenala a pípla, že ano.. Pan Banner pokýval hlavou a oznámil, že je dobře, že spolu pracujeme. Souhlasil jsem..

Byl jsem nadšený, že ji mohu zpovídat. Snažil jsem zjistit, proč se přestěhovala do Forks.. Cítil jsem z ní smutek. Nechtěla o tom mluvit. Její slova mě překvapila. Uvažovala tak dospěle.. Naprosto mi učarovala. Ještě jsem to netušil, ale dostala se mi pod kůži...