Po tom nepříjemném incidentu s vlkodlaky se náš život vrátil do normálu. Ještě několik let jsme strávili ve Forks, než jsme změnili prostředí.. Nevýhoda upírské existence byla v tom, že jsme nikdy nemohli příliš dlouho zůstat na jednom místě. To věčné stěhování mě ubíjelo. Museli jsme vyhledávat pořád nová a nová místa. Měnili jsme svou identitu. Pomalu jsem zapomínal, kdo vlastně skutečně jsem. Roky letěly. Někdy rychleji než bych si přál, někdy se vlekly jako celá věčnost..

Jednoho dne se stal malý zázrak. Dorazila k nám maličká upírka se svým druhem a varovala nás před nebezpečím.. Tehdy jsem ještě netušil, že jsem se právě seznámil se svou sestřičkou Alice a mým novým bratrem Jasperem. Vtrhli do našich životů jako velká voda a už tam zůstali.. Všechno převrátili vzhůru nohama a nic už nebylo jako dřív.. Miluju je. Oba dva. Přinesli mezi nás nový svěží vítr. Stali jsme se jednou velkou rodinou. Lhal bych, kdybych tvrdil, že naše soužití bylo vždy idylické, ale všechny těžkosti jsme překonali a šli dál.

Jasper měl a doposud má problémy s abstinencí.. Vůně lidské krve je pro něho příliš silná, ale snaží se a Alice mu pomáhá.. Ti dva jsou jedno tělo, jedna duše..

Záviděl jsem jim jejich vztah a lásku. Dlouho jsem žil sám a nevadilo mi to, ale když jsem pozoroval ty dva, pocítil jsem lítost, že jsem nic podobného také nezažil..

Nyní se tomu musím smát.. To, co mě čekalo bylo tak neuvěřitelné, že ještě dnes tomu chvílemi nemůžu uvěřit..

Netušil jsem, že zrovna ve Forks. Tak malém a zapadlém městě na konci světa potkám někoho, kdo se stane mým osudem.. Snažil jsem se odolat. Dokonce jsem i utekl, ale jak můžete odolávat něčemu, co vás drtivou silou přitahuje k sobě.. Podlehl jsem. Nemohl jsem jinak.......

Psal se rok 2003, když jsme se vrátili zpátky do Forks. Quileutští indiáni si nás dobře pamatovali a ten den měli tryznu, ale mír byl uzavřen a my jsme plnili podmínky dohody. Oni museli učinit totéž. Cítil jsem blížící se změnu. To místo do mě vlévalo novou sílu. Drželi jsme se dál. Nikdy jsme nekomunikovali s ostatními více, než to bylo potřeba.. Až do osudového zimy 2005..

Alice nám oznámila, že do školy dorazí nová studentka. Isabella Swan. Naprosto to se mnou nehnulo. To jsem ještě netušil, co se na mě chystá.. Kdybych to tušil, tak bych okamžitě sednul do svého Volva a jel co nejdál... Ne. Asi bych to neudělal. Má vůle je slabá a to, co cítím k Belle je silnější než všechny mé dobré úmysly..

Přesně si pamatuji okamžik, kdy jsem ji poprvé spatřil. Seděla v jídelně a snažila se jíst. Byla nesvá. Zájem nových spolužáků ji znervózňoval. Zvědavě těkala pohledem po jídelně.

Seděl jsem se svými sourozenci v nejzazším koutě u našeho obvyklého stolu. Nejedli jsme, nepili, jako obvykle.. Sledovala nás zvědavostí rozšířenýma očima.

"Edward." vyslovila v duchu Jessica Stanley. Díky mé schopnosti jsem to zaslechl, jakoby na mě zavolala. Podíval jsem se tím směrem a uviděl ji. Červenala se. Překvapil jsem ji, když se naše oči střetly. Rychle uhnula pohledem Učinil jsem totéž. Nic se nestalo. Věděl jsem, že si o nás s Jessicou povídají. Byl jsem zvědavý, co si Bella myslí, ale poprvé za svůj život jsem narazil na neprostupnou hradbu. Zatím jsem se zbytečně nelekal, ale můj dar selhal. Bella byla imunní. Její myšlenky mi měly zůstat navždy utajeny..

Musel jsem se znovu podívat. Pořád mě pozorovala. Snažil jsem se víc soustředit, ale nic.. Neprorazil jsem tu hradbu. Bella se tak krásně červenala..

Odešli jsme z jídelny. Už jsem se na ni nepodíval.. Čekala mě hodina biologie s profesorem Bannerem.

Posadil jsem se do své lavice a vysypal učebnice a sešit na lavici. Rozvalil jsem se a bez většího zájmu čekal na začátek hodiny. Do třídy se trousili ostatní spolužáci. Viděl jsem Angelu. Nepřišla sama. Podíval jsem se na tu druhou dívku..

"Bella.." proletělo mi hlavou. Zase ten roztomilý ruměnec na tvářích. Byl jsem jediný, kdo seděl v lavici sám. Věděl jsem, že ji pan Banner posadí ke mně. Shrnul jsem si své věci na svou polovinu lavice a čekal jsem. Bella procházela okolo mé lavice, když mě do nosu praštila ta neskutečná vůně..

Málem mi explodovaly plíce, když jsem ji ucítil. Šelma ve mě žádostivě zavyla a chystala se k nasycení.. Šokovaně jsem se na Bellu podíval. Můj pohled opětovala. Viděl jsem její strach a v jejích zorničkách se odrážel můj obličej.. Byl to obličej nestvůry. Nenáviděl jsem se za to, co se dělo a nenáviděl jsem Bellu, že mi působila ta muka..

Bella podala panu Bannerovi nějaký papír a šla se posadit do mé lavice. Odsunul jsem se co nejdál a svými dlaněmi jsem drtil dřevo stolu.. Bál jsem se sám sebe. Od toho prvního aromatického nárazu jsem se nenadechl, ale i přes to jsem na horním patře neustále cítil tu fascinující chuťovou extázi. Toužil jsem ochutnat její krev a přesvědčit se, jestli je tak dobrá jako ta vůně.. Viděl jsem sám sebe, jak zabíjím všechny v místnosti, abych mohl být s Bellou sám. V mé mysli létaly obrazy Carlislea a Esme.. To jsem jim rozhodně nemohl udělat.. Ale ta šelma ve mě se nehodlala vzdát..

Napadlo mě milion způsobů, jak zabít Bellu a milionkrát jsem se ovládl a neudělal to. Zazvonění zvonku mě vysvobodilo. Vystřelil  jsem ze svého místa upíří rychlostí a spěchal na parkoviště. Nasedl jsem a zabouchl za sebou dveře. Složil jsem ruce na volant a opřel si o ně čelo. Prudce jsem dýchal, abych tu vůni vyhnal z plic. Bylo to nemožné, ale konečně jsem mohl začít znovu racionálně uvažovat. Nebyl jsem si jistý, co teď. Byl to strašný pocit být v její přítomnosti, ale čerstvý vzduch mi pomohl, abych získal zpátky svou sebedůvěru. Věřil jsem, že to dokážu zvládnout.. Jen se k ní už nesmím dostat takhle blízko.. Vítr foukal a pomáhal mi v mém odhodlání. Vysedl jsem z auta a spěchal do přijímací kanceláře.

Paní Copeová byla nadšená, když mě uviděla ve dveřích. Slyšel jsem její myšlenky. Líbil jsem se jí.. Chtěl jsem být co nejdřív pryč. Oznámil jsem jí, že potřebuji vyměnit hodinu biologie na kdykoliv jindy než šestou hodinu. Slečna Copeová mi to rozmlouvala. Věděl jsem, že můj osud nyní závisí na jejím rozhodnutí. Už bych ji zlomil, ale do místnosti přišla jedna ze čtvrťaček, Samantha, a z otevřených dveří zavanul průvan.. Nahnal mi do obličeje znovu tu neuvěřitelnou vůní. S hrůzou jsem se otočil a pohlédl do tváře té, co mě nutila šílet. V mém pohledu byla smrt. Cítil jsem, že se Bella opravdu bojí. Viděl jsem sám sebe, jak vraždím slečnu Copeovou, abych mohl ochutnat Bellinu krev. Rychle jsem se otočil zpátky k sekretářce: "No tak nevadí.." řekl jsem rychle. "Vidím, že to není možné. Mockrát vám děkuju za pomoc.." Otočil jsem se na patě, aniž bych o Bellu třeba jen zavadil pohledem a spěchal jsem k autu..

Moji sourozenci už na mě čekali. Nervózně se podívali na Alice. když viděli můj vystresovaný obličej. Alice pokrčila rameny a podívala se na mě. Nasedli jsme a já prudce vyrazil z parkoviště, až pneumatiky zanechaly na cestě šmouhy... Drtil jsem v rukou volant.

"Edwarde.." oslovila mě Alice s obavou v hlase.

Nervózně jsem zakroutil hlavou..

"Co se ti sakra stalo???!!" ozval se Emmett a zkoumavě pozoroval mou tvář. Neodpovídal jsem a spěchal ven z města.

Alice se zatřásla a v hlavě uviděla předtuchu. Díky své schopnosti jsem viděl totéž, co ona. Není nic horšího než vidět své selhání v hlavě milující sestry. Nechtěl jsem to vidět. Hnusil jsem se sám sobě.

"Ty odcházíš?" zeptala se Alice šeptem. Ostatní střelili své zděšené pohledy od Alice na mě. Byl jsem nervózní. Vyštěkl jsem na ni: "Vím já??!!"

Pokývala hlavou a její oči se na mě žalostně dívaly.

V mé hlavě se střídala rozhodnutí jako políčka na ruletě. A jak jsem měnil své názory, měnila se i Alicina vidění..

"Ach.." zaskučela když viděla asi čtvrtou smrt Isabelly Swan.. A u všech jsem příčinou smrti byl já.. Třeštila mi hlava..

"Přestaň!!" zakřičel jsem na ni a celý jsem se roztřásl.

"Promiň.." omluvila se mi Alice, ale své představy nedokázala ovládnout. Viděl jsem sám sebe, jak uháním zasněženou silnicí na sever..

"Ztratím tě. Nezáleží na tom, na jak dlouho odjedeš..´" zaskučela Alice. Potom se podívala do mých ztrápených očí a zavelela: "Zastav nám tady a jeď za Carlislem. On bude vědět co a jak.."

Poslechl jsem ji. Mí sourozenci vysedli. Jasper, Emmett a Rose netušili, co se děje, ale byl jsem si jistý, že jim Alice vše brzy vysvětlí..

"Udělej správnou věc.." radila mi Alice. "Ona je jediná rodina Charlieho Swana.."

Sledoval jsem, jak moji sourozenci mizí v lese a cítil jsem se mizerně. Otočil jsem auto a spěchal zpátky do Forks. Carlisle sloužil v nemocnici. Vtrhl jsem tam. Normálně bych dostal vyhubováno, ale když Carlisle viděl můj obličej, věděl, že se něco vážného děje.. Vyslechl mě.. Na nic nečekal a dal mi klíče od svého auta. Radil mi, abych odjel na Aljašku. Neodporoval jsem. Bylo to to nejrozumnější, co jsem mohl udělat..

Eleazar s Carmen se na nic neptali. Byli šťastní, že jsem přijel. Nabídli mi azyl a snažili se zvednout mou pohřební náladu. Měl jsem spoustu času si všechno rozmyslet. Tak daleko od Forks se všechno zdálo jednodušší.. Začal jsem si věřit, že to zvládnu. Byl jsem na Bellu naštvaný. Ona, malá holka, dokázala vyštvat mě, nesmrtelného upíra, z jeho domova. Byl jsem moc pohodlný a rozmazlený, abych si něco takového nechal líbit. Hledal jsem důvody proč se vrátit do Forks..

"Byl jsem hladový, proto na mě Bellina vůně tak intenzivně působila." říkal jsem si. Věřil jsem, že když budu nasycený a budu si dávat pozor, tak se dokážu ovládnout..

A tak jsem se rozhodl vrátit zpátky. A stalo se něco neuvěřitelného..

Já jsem se do té své mučitelky zamiloval...........

Konec 10. části