Kdysi mi jeden moudrý muž řekl, že smysl svého života poznám, až naleznu pravou lásku.. Jeho slovům jsem rozuměl, ale co tím přesně myslel jsem pochopil, až když jsem poznal Isabellu Swan.. Proletěla mým poklidným světem jako hořící meteorit. To světlo mě na chvíli oslepilo, abych vzápětí uviděl úplně jiný svět.. Přirovnal bych to ke sledování filmu v televizi. Na černobílé obrazovce rozeznáte děj, ale až na barevné širokoúhlé LCD televizi s dolby systemem zažijete skutečný požitek z příběhu..

A tohle je můj příběh.. Pohodlně se usaďte, protože bude dlouhý..

Mé jméno je Edward Anthony Masen Cullen a jsem upír. Nemrtvý. Vznešený. Nosferatu. Vampyr. Pijavice.. Můžete si vybrat, jak mi budete říkat, ale je to fakt. Jsem upír a to už několik desítek let.. Ale nebylo tomu tak vždy. Kdysi, je tomu dávno, jsem býval člověkem...

Narodil jsem se jednoho teplého téměř letního večera dne 20. června 1901 v Chicagu, stát Illinois, Edwardovi a Elisabeth Masenovým. O dětech, které se narodí na začátku léta se říká, že budou mít šťastný a bezstarostný život. Pro mé dětství to platilo naprosto stoprocentně. Mí rodiče se hluboce milovali a já jsem byl jejich jediným synem a dědicem. Má matka byla tou nejněžnější matkou jakou jsem mohl mít. Díky ní jsem zdědil lásku k hudbě a umění. Vždy mě fascinovalo, že je schopná najít si mezi tím domácím shonem a starostí o mne čas na soukromé koníčky.. Naopak svého otce jsem potkával spíše sporadicky. Jeho povolání právníka ho na dlouhý čas odvolávalo pryč. Většinu svého života strávil na cestách. V těch vzácných chvílích, kdy mohl zůstat doma, se nám však snažil svou nepřítomnost vynahradit.. Když jsem odrostl krátkým dětským kalhotám a otec konečně uznal, že se ze mne stává muž, vzal svého Forda a odvezl nás za město. Tam jsem poprvé usedl za volant a nastartoval motor. Tehdy jsem si zamiloval rychlou jízdu. I když na dnešní dobu ta rychlost 60Km/hod., je dost směšná, já si tehdy připadal jako král..

"Edwarde!! Kde jste zase byli?" hubovala nás máma hned mezi dveřmi.  "Večeře je skoro studená.. Teď abych to začala znovu ohřívat.."

"Ale Elisabeth.. Já si to rád dám klidně i studené, protože tvoje kuchařské umění je nepřekonatelné.. A navíc, mám hlad jako vlk!" Můj otec mou matku objal, polechtal ji na zádech a pokusil se ji políbit. Má matka sebou cukla. Styděla se dávat před služebnictvem najevo své city, ale na tváři se jí i přesto objevil veselý úsměv: "Edwarde ty nikdy nedospěješ.. Kdyby to tví klienti věděli, že jejich právník se doma chová jako rozverný mladík.."

"Kdyby tě znali, tak by se nedivili.. Všichni kluci z města mi tě tenkrát záviděli.."

Snažil jsem se nenápadně proklouznout do svého pokoje. Nechtěl jsem rušit jejich soukromou chvíli, a navíc jsem si v autě zašpinil kalhoty od oleje. Má matka však měla oči všude: "Edwarde, proboha od čeho sis ušpinil ty kalhoty??! Doufám, že to není olej.." Můj provinilý pohled ji utvrdil v jejím odhadu. Otočila se na mého otce a káravě se zamračila: "Zase jsi ho vzal řídit?! Přece jsem ti říkala, že si to nepřeji!"

"Beth, miláčku.." snažil se ji uklidnit můj otec. "Edward už má sedmnáct. Byl nejvyšší čas, aby se to naučil.." Mou matku neuklidnil, ba naopak. Při zmínce o mém věku se ještě více zamračila. Věděl jsem na co myslí.. V Evropě řádila válka a já jsem byl ve věku vhodném na odvod do armády. Jen díky vlivným přátelům mého otce jsem dostal odklad. Otec mou matku pohladil po vlasech a něžně ji objal: "Neboj se zlatíčko. Válka co nevidět skončí.. Edwardovi se nic nestane.."

V tom prvním měl pravdu. Válka opravdu za několik měsíců skončila. V tom druhém se však šeredně pletl. Něco se mi stalo.. Zemřel jsem..

Tehdy ve městě řádila epidemie španělské chřipky. Zdravotnictví počátku 20. století neznalo účinnou léčbu. Byl to marný boj...

"Pane doktore, prosím vás zachraňte mého syna.. Je to ještě dítě, celý život má před sebou.." Elisabeth spalovala vysoká horečka. Její rty byly suché a popraskané. Bylo pro ní vyčerpávající artikulovat, ale věděla, že to musí vyslovit. Krásný plavovlasý doktor ji držel za ruku a utíral jí suchou bavlněnou látkou z obličeje pot.

"Udělám, co bude v mých silách." pošeptal. Elisabeth se namáhavě pokusila posadit. Jemně ji zadržel na lůžku: "Ne nevstávejte. Příliš vás to vyčerpá.."

"Já umírám." řekla bez náznaku otázky. "Vím, že nejste obyčejný doktor.. Udělejte VŠECHNO, co je ve vašich silách, prosím.. Edward..." zbytek její řeči zanikl v chrapotu. Zemřela ještě v tu samou hodinu. Carlisle přešel k mému lůžku. Ještě jsem žil. Můj dech zněl sípavě a mělce, ale pozoroval jsem ho horečnatým pohledem mých zelených očí... Jeho zlaté oči se mi dívaly až do duše. To bylo poprvé, co jsem se setkal se svým adoptivním otcem Carlislem. Zachránil mi život. Samozřejmě jen z jedné strany. Umíral jsem. Mé tělo nemělo šanci na uzdravení. Carlisle však znal způsob, jak zachránit alespoň mou duši. Tu chvíli si pamatuji naprosto dokonale, protože to byl nejděsivější okamžik mého života. Můj zachránce mě odnesl do márnice. Ještě dnes si dokážu vybavit ten nepříjemný nasládlý zápach mrtvého masa. Byla noc. Noc kdy nesvítí ani hvězdy, ani měsíc. Ležel jsem tam  několik nekonečně dlouhých minut. Potom se vrátil Carlisle a odnesl mě k sobě domů. Nikdo si ničeho nevšiml. O jednu mrtvolu víc, nebo míň..

Na proměnu v upíra nerad vzpomínám. Ještě dnes se mi sevřou vnitřnosti při vzpomínce na tu ukrutnou bolest. Nekonečné tři dny.. Ale myslím, že výsledek stál za to.......

Konec 1. části