3 dny ke smrti, aneb Stmívání trochu jinak

Autorka: Elisse

1.část

S chutí jsem se pustila do dalšího přídělu křupek. Věděla jsem, že to nijak neprospívá ani mému fyzickému ani mému psychickému stavu, ale přesto jsem si s chutí narvala do pusy další příděl. Pro příštích pár týdnů pro mě platí tvrzení, méně někdy znamená více. Hrstka křupek, které se mi ocitli v ruce, se roztříští po celém pokoji, když jsem je s největší zuřivostí hodila po sloupu v maličkém pokoji. Čekala jsem, že se něco stane. Jako by to viselo ve vzduchu. Jako by se tím naplňovalo ovzduší a vytlačovalo to kyslík z jeho dosavadního umístění. Vystrašeně jsem se obrátila čelem k oknu, abych zpozorovala bronzové vlasy a překrásný úsměv na tváři jednoho mě známého upíra.

,,Myslela jsem, že jsme skončili.“ zaprotestuji proti jeho postoji k našemu rozchodu. Myslím si, ne já vím, že nechce aby to skončilo. Já si to taky přeji, přeji si pokračovat v našem dosavadním štěstí, ale můj rozum a doufám, že i jeho rozum tomu zásadně odporují. Ale něco tam hluboko uvnitř zásadně rozum popírá a řídí se tlukotem srdce. Tedy alespoň u mě dole, tam v hlubině zapomnění.

Odhodím pytlík se slanou pochoutkou do rohu pokoje a napřímím se. Stojíme od sebe pár kroků. Jen udělat 2 kroky, a pak natáhnout ruku. Dotknout se jeho chladné tváře a pocítit ten záchvěv lásky a štěstí , který jsme spolu cítili v každém společném okamžiku. Bohužel už to skončilo a já na tom nehodlám nic měnit i když křičím a trhám na kusy rozum, který chce aby to skončilo. Který si to přeje pro mé štěstí. A nakonec skončím sama uprostřed Forks a budu se pohybovat jako hlemýžď od domu k domu a budu hledat někoho, kdo by mě měl rád. A tady přede mnou stál cíl mé lásky, moje jediná útěcha a já ji nechávám příležitosti k útěku. A já nakonec ty dva malé kroky udělala. Pomalu , aby skoro nic nepostřehl. Žádný zvuk nevydávala podlaha pod mými nohama a tak jsem s klidem zastavila na předem určeném místě. Pomalu jsem oddělovala ruku od boků a natahovala se k jeho dokonalým rysům. Nehýbal se a čekal na dotek. Zachvěla jsem se nedočkavostí a poprvé, po dlouhé době, jsem se dotkla jeho perfektní pleti. Přejížděla jsem po jeho ostrých rysech a zastavila se na bradě. Lehce jsem jí uchopila, nevím proč lehce, asi abych mu neublížila, ale jako bych já dokázala ublížit upírovi. Pomaličku jsem přibližovala jeho obličej k mému. Nijak mi nezabraňoval a čekal. Taky netrpělivý jako já. Plná očekávání jsem ještě trošku přitáhla jeho hlavu a pak jsem udělala pohyb já. Naše rty se setkaly v očekávaném polibku. Lehce jsem nás zase oddělila a pohlédla do jeho zlatých očí.

,, Teď jsme znovu spolu?“ zeptá se nedočkavě. Už i můj rozum křičí pro náš vztah a tak lehce pokývnu hlavou ve znaku souhlasu. Jeho rty se rozšíří do překrásného úsměvu a mě nezbývá nic jiného než se usmát taky.

,, Miluji tě a nikdy se to nezmění, promiň.“ zaprosím o jeho odpuštění. Moje svědomí je znovu čisté bez známky dřívějších nečistot, které ve mně byli při našem rozchodu. Nikdy jsem nebyla vděčná za svůj malý pokoj, protože teď se perfektně hodil.Nemohla jsem být od Edwarda dál než 2 metry a za to jsem byla mámě vážně vděčná.

,, Já tebe taky a to se nezmění po zbytek mé existence.“ zašeptá a pak mě popadne do náruče. Položím mu hlavu na rameno a přitisknu se k němu jak jen to jde. Spíš dokud to vydržím, protože jsem u něj tak nepresovaná, že moje plíce přestávají pracovat.

,, Nechtělo by to nějakou oslavu?“ navrhnu. Cítím se na nějakou malou oslavu ve dvou, ale vím, že pokud to vidí Alice, tak nakonec stejně skončím ve svých fialových šatech na nějaké super mega velké party, kterou celou zřídila Alice a její geniální mozek. Podle mě by měla Alice někdy vypnout a životně se věnovat jiným věcem než jen plánování.

,, Podle mě by to chtělo velikou oslavu,“zasměje se Edward do mých vlasů.

,, Velikou? Přiznej to, Alice už plánuje.“ mrknu i když to nemohl vidět.

,, Ano, ale pšt, je jasné, že jsem ti to nesměl říct.“

,, Prakticky vzato jsi mi nic neřekl , přišla jsem na to sama.“

,, Ano, ale tohle mi Alice neschválí.“ zasměje se Edward. Už to není smích úlevy ani štěstí, ale smích pobavení. Vzpomenu si na pytlík s křupkami. Pomaličku ho od sebe odstrčím a otočím se na špičce. Udělám jen pár kroků a uslyším známí zvuk. ,,Máma.“ zašeptám a rozběhnu se Edwardovi a strhnu ho na postel. Neprotestuje.

,, Máma.“ zasyčím a skrčím se.

,,Nesmí nás vidět?“

,, Mám být venku, slíbila jsem to. Zamknu dveře, ani se nehni !“

Pomalu se sunu ke dveřím a snažím se při tom nevydávat moc hluku. Stejně sem tam vrzne podlaha, ale tomu by máma neměla přikládat moc velikou váhu.

Když se doplazím až ke dveřím rychle chňapnu po klíčích a otočím jimi doprava.

,, Něco speciálního na sebe?“ usměji se na Edwarda, který se opravdu ani nehnul.

,, To co ti sluší.“ řekl a popošel ke mně. Chytil mě okolo pasu a vydali jsme se spolu k mé skříni. Jedním pohybem jsem otevřela oboje křídla dveří. Vytáhla jsem zelené triko a bílé kraťasy ke kolenům.

,, Nekoukej.“ usmála jsem se na Edwarda , který naoko zavřel oči. Natáhla jsem na sebe kraťasy a prozkoumala je v zrcadle.

,, Sluší mi?“ otážu se přihlížejícího Edwarda.

,, Tobě všechno.“ pousměje se a ukáže ještě na triko v mé ruce.

Rychle se vysvlíknu a natáhnu na sebe poslední kousek mého oblečení.

Posmutněle se kouknu na své vlasy a obličej. Vypadají navenek šťastně , ale uvnitř jsou ještě šťastnější. Nasadila jsem úsměv, který by roztrhal srdce leckterému klukovi v mém okolí.

,, Potřebuji něco udělat s mými vlasy.“ zatahám za pramen.

,, Nebudeme si nic nalhávat. Vypadáš úžasně.“ přesvědčí mě Edward. Cítím , že mi srdce tluče normálně a dýchá se mi nádherně. Vzduch se míchá s Edwardovou vůní a tak dýchám častěji než by mělo být. Snad už nikdy neudělám životní chybu a ta je , že jsem se držela od Edwarda dál.