Pravda, nebo lež?

Autorka: Xemantha

1.část – Upíří nemoc

„Zítra se podíváme na složení krve.“

S Patrikem jsme se na sebe podívali. Zítra oba budeme chybět. A nejen zítra. Celou dobu co se bude krev probírat. Usmál se na mě. Jeho úsměv byl naprosto dokonalý. Milionkrát lepší, než úsměv nějaké filmové hvězdy. Vytáhla jsem ze své tašky flašku s krvavě rudou tekutinou. Krvavě rudou… Dokonalé přirovnání, protože to krev byla. Napila jsem se jen trochu, protože jsem tuhle flašku měla na celý den. Patrik vycítil moje napětí a stiskl mi ruku, kterou jsem měla položenou na noze. Pousmála jsem se. Kontakt s ním mě uklidňoval, ale tentokrát to nestačilo. Chtělo by to Jaspera. Musela jsem se té myšlence zasmát. Jasper Cullen je přece jen postava z knihy.

Patrik do mě lehce dloubl a tím vyrušil z přemýšlení. Do ucha mi zašeptal: „Už zvonilo, lásko.“

Přikývla jsem a pomalu vstala. Šli jsme na chodbu a po schodech do učebny, kde jsme měli mít další hodinu. Měla jsem pocit, že každou chvíli omdlím. Netušila jsem proč. Všiml si toho a sedl si se mnou na lavičku.

„Co se děje? Vypadáš příšerně.“ Pohladil mě po tváři. Zatřásla jsem se. Jeho dotyk byl studenější než obvykle.

„Viky! Ty…“ hledal vhodná slova a pak šeptl, „máš lidskou teplotu!“

Usmála jsem se. „To se ti jen zdá.“

Najednou se vše kolem mě zatočilo a jako poslední jsem ucítila tvrdou studenou zem.

Když jsem otevřela oči, ležela jsem v posteli v nějaké místnosti, kterou jsem nepoznávala. Patrik seděl vedle mě a sledoval mě.

„Viky! Jsem tak rád, že jsi se probrala! Měl jsem o tebe strach.“

„Co…co se stalo?“

„Máš teplotu. Nikdo to nechápe.“

„Nikdo? Kde to jsem?“ Pomalu jsem se posadila.

Nadechl se. „Odnesl jsem tě ze školy s tím, že se ti udělalo špatně. Pak jsem začal hledat pomoc. Někoho, kdo by dokázal pomoct NÁM. Když jsi se neprobírala druhý den, začal jsem se bát, jestli se vůbec někdy probereš. Pak se mi podařilo objevit jednoho anglického upíra. Netušil, co se s tebou stalo a poradil mi, abych s tebou jel za královskou rodinou. Když jsme jeli do Anglie, začala jsi se třást a horečka byla ještě horší. Čtvrtý den jsme konečně objevili královskou rodinu a teď jsme na jejich hradě. Nikdo netuší, proč máš horečku. My upíři jsme proti lidským nemocem imunní, proto si všichni myslí, že to je nějaká jiná nemoc. Zmutovaná horečka, kterou můžeme mít i my.“

Snažila jsem se pochopit všechna jeho slova, ale bylo mi tak hrozně, že jsem si to snad minutu musela urovnávat.

„Ale…jak to…že jsem se probrala?“

„Nevím. Vlastně… poslední dobou jsme ti dávali víc krve. Možná to bude tím.“

„Krve?“

Přikývl. „Automaticky jsi ji polykala, což nám hodně pomohlo.“

Lehla jsem si a zavřela oči. „Nic nechápu.“

„Pak ti všechno vysvětlím. Teď odpočívej.“ Políbil mě na čelo. Na jeho tváři se objevil téměř vyděšený výraz.

„To ne. Teplota stoupla.“

V tu chvíli do pokoje někdo vběhl, ale já si ho nedokázala pořádně prohlédnout, protože jsem opět upadla do bezvědomí.