On je upír

Autorka: Tam

5. část – Verdikt

„Nikdo z nás ti neublíží. Ale znáš teď naše tajemství a to určitě bude mít nějaké následky. V našem světě existuje určitá rodina – Volturiovi a ti hlídají porušení pravidel. A to že o nás víš je proti pravidlům. Dříve nebo později se o tom dozvědí. Možná to bude za 100 nebo 200 let. Ale může to být za rok nebo dva a potom přijdou a zabijou tě. Nemůžou dopustit, aby  někdo znal naše tajemství. Momentálně je pro tebe život velmi nebezpečný.“ Neměla jsem slov. Buď teď umřu nebo počkám, až přijdou a zabijou mě. Mám to ale skvělé vyhlídky. Tak jako tak natáhnu brka.

„Ne tak docela. V jistém smyslu,“ řekl Edward. „Jestli Volturiovi zjistí, že znáš pravdu. Máš ještě šanci stát se upírkou a více méně žít. Není to jako být člověkem, ale záleží jen na tobě, na tom, čemu dáš přednost. Moje sestra, Alice, vidí budoucnost, mohla by nám říct, kdyby po tobě šli. To by ale znamenalo, že by jsi pořád musela být v blízkosti nějakého upíra. A samozřejmě je tu stále možnost, že narazíš na nějakého upíra, který se neživí zvířecí krví.“ Přejel mi mráz po zádech.

„Takže si projdu své možnosti. Můžu zůstat člověkem, ale když to zjistí Volturiovi, přijdou a zabijou mě. Mám šanci, že to nezjistí, ale možná mě zabije jiný upír, nemluvě o spoustě jiných možností, jak umřít. Anebo mě zabijete vy tím, že ze mě uděláte nestvůru. Pochopila jsem to správně?“ opáčila jsem sarkasticky.

„Podstatě, ano,“ řekl Edward s kyselým výrazem. Cítila jsem se mizerně. Měla jsem pocit, že jsem v nějaké příšerné noční můře a ne a ne se probudit. Takhle končí jedna hloupá holka. Byla jsem na dně. Měla jsem pocit, že se co nevidět zhroutím, že to nemůžu psychicky ani fyzicky snést. Možná by bylo lepší umřít. Klid. Pohoda. Žádný stres.

„Na to ani nemysli! Vždycky je naděje!“ zasyčel Edward. Tón jeho hlasu mě překvapil. Byl tak rozzuřený. Až jsem se přikrčila.

„Fajn,“ řekla jsem.

„Nikdo netvrdí, že se musíš rozhodnout, že se staneš upírkou teď,“ řekl mi jemně Carlisle, „pro začátek na tebe bude někdo trochu dohlížet.“ Paráda, budeme dávat pozor na maličkou holčičku, aby si náhodou nenabila nosánek. Edward chytil záchvat smíchu. Ošklivě jsem se na něj podívala, což ho ještě povzbudilo. Deryl a Carlisle se na sebe zmateně podívali. Asi došli k závěru, že se odpovědi nedočkají.

„Zbývá určit kdo na tebe bude dohlížet.“

Při tom slově jsem se ušklíbla. „Já to klidně vezmu. Ostatně už spolu chodíme do školy.“

„Dobrá, tak to bychom měli vyřešeno.“ „Můžu teď jít domů?“ „Jistě. Deryl ti ukáže cestu, že?“ „Samozřejmě.“ „Tak jdeme ne?!!!“