On je upír

Autorka: Tam

2. část – Odhalení

Jsou to už dva týdny, co s Jenn sledujeme Deryla. Od toho prvního dne, co jsem ho viděla v lese, jsem si utvořila několik teorií. První se týká jídla. Nikdy jsem ho neviděla nic jíst. Což mě přivádí k teorii č. 2, stačí mu krev. Otázkou je, jak často. Když má člověk hlad, kručí mu v břiše. Ale jak je to u upíra? Lámala sem si nad tím hlavu. Ovšem osud tomu chtěl nebo to prostě byla jen náhoda, všimla jsem si jeho očí. Jednou do mě při hodině někdo vrazil a já jsem mu nechtíc vyrazila z ruky mobil. Rozbil se. A on se na mě podíval nenávistným černým pohledem. Byla jsem z toho v šoku, protože si dobře pamatuju, jak se Jenn rozplývala nad jeho HNĚDÝMA očima. S tím mobilem se to stalo včera, takže mě napadlo, že když má „hlad“ má černé oči. Byla jsem ještě netrpělivější, protože kdyby se má teorie potvrdila, musel by brzo na lov. A jestli o nás věděl a já myslím, že ano. Nemohl to udělat před námi. Takže to bude večer anebo v noci. Ten les, kde jsem ho viděla, je jediný v okolí, tudíž je velká pravděpodobnost, že by tam mohl být. Budu tam teď chodit každý večer. S Jenn nebude problém, ta věčně není doma. Ale přece jenom, les není až tak malý. Možná budu mít štěstí.

Vydala jsem se tedy do lesa. Chvíli jsem tam jen tak stála a pak jsem šla hloub do lesa. Chodila jsem po lese tři hodiny a pak jsem to vzdala. Byla jsem unavená a všechno mě bolelo. Do postele jsem padla jen tak oblečená a okamžitě usnula. Ráno jsem se vzbudila celá polámaná a nevyspalá. Jsem zvyklá spát mnohem déle. Když jsem se trochu probrala, napadlo mě, jestli už Deryl náhodou na lovu nebyl, ale když jsem ho viděla, měl oči stále černé. Dál jsem chodila do lesa a doufala, že ho nachytám. Byla jsem čím dál nevyspalejší a unavenější. Čtvrtý den jsem se opět vydala do lesa, ale už jsem se vzdávala naděje, že ho uvidím. Nohy mě už skoro neposlouchaly tak jsem se rozhodla na chvíli si sednout na pařez.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla, když vtom jsem uslyšela nějaký podivný hluk. Vydala jsem se tím směrem. Pomalu se plížím, co nejtišeji k místu, kde si myslím, že můžu odhalit zdroj hluku. Rozhrnuju kapradí a málem hlasitě vykřiknu. Vážně tady je. Sklání se nad nějakým zvířetem. Nemůžu poznat, co to je za druh, ale v tu chvíli mě to ani moc nezajímá. Zdravý rozum mi říká, abych vzala nohy na ramena, ale já mám naprosto nelogickou nezvladatelnou touhu jít blíž. Mé nohy se začnou samy od sebe pohybovat a já v tu chvíli nedávám pozor na cestu. Což je osudová chyba. Zakopnu o kořen a skrz kapradí propadnu přímo na mýtinku, kde ode mne 2 metry leží mrtvé zvíře a kousek od něj, nebezpečně blízko – upír. Podívá se na mě, teď už hnědýma očima – jak si nezapomenu všimnout – a probodne mě vražedným pohledem.

Šok mně přimrazí na místě a já nemám sílu vstát. Znovu mě probodne pohledem a neuvěřitelnou rychlostí zmizí pryč. Nemůžu tomu uvěřit. Asi po pěti nekonečných minutách jsem schopná vstát. Běžím co nejrychleji odsud. Pryč, domů. Přiběhnu do bytu a nezvladatelně se začnu třást. Co bude teď? Zabije mně? Odstěhuje se? Nebo zůstane? Nebude si dělat starosti, protože by mi nikdo nevěřil? Nebo mě bude pomalu ničit až ze mě zbude jen troska? Kéž bych znala odpovědi na tyto otázky. „El? Co tady děláš?“ „Jenn! Já, dívala jsem se na televizi.“ Pohledem přejede mé špinavé oblečení a boty, ale dál se na nic nevyptává. Jsem jí za to vděčná. Převlíknu se a jdu si lehnout. Ale nemůžu spát. Pořád se převaluju a hlavou se mi honí děsivé myšlenky. A mám jít zítra do školy? To netuším. Celou noc se neklidně převaluju, když se mi přece jen podaří na chvíli usnout pronásledují mně noční můry a já se vždy s trhnutím probudím. Snažím se nekřičet a tak zadržuji hysterii polštářem. Ve čtyři hodiny to vzdám a jdu se napít do kuchyně. Vezmu sklenici a napustím ji do polovinu vodou. Stále přemýšlím o svých možnostech. Když se budu držet blízko co nejvíce lidí nebude mě moct zabít. Těžko bude chtít, aby o tom věděli i další lidé. Dobrá, nebudu se schovávat. Ale nikdy nesmím být sama. I kdyby to znamenalo pařit celou noc s Jenn!