On je upír

Autorka: Tam

Celý můj svět se obrátil naruby. Ale nejhorší na tom všem nebylo zjištění existence příšer, ale bolest. Protože největší bolest vám způsobí, když někomu věříte celým svým bytím a on vás zradí. Zrada bolí nejvíc.

* * *

1.část – Začátek

Konečně. Náš vlastní byt. Co jsme se natrápily s jeho hledáním. Bydlet na koleji je děs.

„Tak je tady, jak se cítíš El? S tím stěhováním by se nám hodila nějaká pomoc. Nezajdem pro nějakou? Třeba do Switu?“

„Jenn, kdybys šla do Switu pravděpodobně skončíš u někoho v posteli a nepřestěhujeme se ani do týdne!“

„Ok, byl to jen návrh.“ S tímhle mi fakt leze na nervy. Je to fajn kámoška, když se zrovna nekouká po klucích. Což bohužel není moc často. Je ten typ holky, která musí dostat všechno co chce. Soustřeďuje se hlavně na kluky.

„Na, vem tyhle krabice, já musím do práce.“

„Neblbni, to to mám stěhovat sama?!!“

„Jestli se nechceš zase vystěhovat, tak jo, musím platit nájem.“

„Fajn.“

„Fajn.“ Už jsem vážně musela. Pracuju jako servírka v jedný blízký pizzerii. Plat není bůhví co, ale stačí to na nájem a po čase šetření si sem tam můžu dovolit nějaký ten nový kousek do šatníku. Jenn má bohaté rodiče. S penězi nemá problém. V podstatě bych do práce chodit nemusela, ale máme dohodu. Naši jsou chudí, takže neměli na mou výšku. S Jenn jsem se dohodla, že mi její rodiče zaplatí vysokou, pod podmínkou, že u mě Jenn bude po dobu studia bydlet. Takže mám byt, kde bydlí i Jenn. Ale chodím na výšku za její peníze.

„Ahoj Elienne.“ 

„Čau Maxi. Tak co, máme dneska hodně hostů?“

„Jde to. Jak se vede Jenny?“ Ach jo. Jak mu mám vysvětlit, že Jenn o něj nemá zájem?

„Dobrý. Zrovna stěhuje věci do našeho novýho bejváku.“

„Páni, tak máte byt. To je senza.“

„ No to je. Není to ale nic velkýho 2+1. Každá máme pokoj a společnou kuchyň s koupelnou. Ale jsme spokojený.“

„Tak to má být.“

„Elienne, ice-tea a colu na šestku.“

„Už letím.“

                                 * * *                                                                                                                                                                

„Kdes byla tak dlouho?“

„Promiň, v práci se to protáhlo.“

„Dobře. Nanosila jsem už tady všechny krabice. Můžeš si vybalit. Já se jdu trochu pobavit do Switu. Nečekej na mě.“

„Ok. Bav se. Čau.“ Uff. Klesla jsem na křeslo. To byl den. Zasloužím si relax. Dívám se na zprávy a večeřím. Ani nevím, proč se na ně dívám, akorát mě to naštve. Znechuceně vypnu televizi. Jenn je pryč. Baví se v baru nebo jinde. Občas mi chybí taková ta pohoda. Pokec s kámoškou při sledování nějakého praštěného filmu, popcorn a záchvaty smíchu. S Jenn si takových večerů moc neužijete. Vyžívá se v klubech, na párty. Nejsem ten typ. Ale co nadělám. Je už celkem pozdě. Jdu si lehnout.

„El, vzbuď se!“

„Co se děje? Kolik je?“

„Jsou čtyři ráno. Musím ti něco říct.“

„A to mi to nemůžeš říct v nějakou normální hodinu?!“

„Fajn. Řeknu ti to ráno.“

„Díky. Dobrou noc.“ Um, ráno. Potřebuju si dát kafe. Káva mě trochu probere, miska müsli na snídani a můžu fungovat. Nejsem žádné ranní ptáče.

„Bré ráno.“

„Dobré. Jak ses vyspala.“

„Pohoda.“

„Nechápu, jak můžeš chodit spát ve čtyři a vstávat v osm.“

„To víš. Už mi to ani nepřijde.“

„Co jsi mi chtěla v noci říct?“

„ V baru jsem potkala Sarah Jonesovou. Slyšela, že k nám do školy přijali ještě teďko nějakého Deryla Notta. Prý je to kus.“

„A kvůli tomu jsi mě budila ve čtyři ráno?!“

„No, chtěla jsem ti to jen říct.“

„Aha. No musíme na přednášku. Jdeš?“

„Jasan. Jen na sebe něco hodím. Za minutku jsem u tebe.“ Paráda. Takže čtvrt hoďky. Konečně můžem jít.

„Myslíš, že bude na přednášce?“

„Kdo? Ten novej? Možná.“

„Doufám, že jo.“ No jo. Kluci, co jiného by ji mohlo zajímat. Jsem ráda, že už jsme tu.

„Hele, tam je. Je to fakt kus.“ To jo. Je fakt hezkej. Má nádherný vlasy. A oči. Mají zajímavý odstín hnědé. Takový karamelový.

„Toho dostanu.“

Co?!! Proč musí mít všechny hezký kluky ona? Ale proč bych se mu líbila já? Budu se s tím muset smířit.

„Po přednášce za ním půjdu, bude chtít ukázat školu, ne?“

„Hmm, možná.“ Prosím, prosím, ať nechce, bylo by úžasný, kdyby ji taky někdo dal košem. Smutně se koukám, jak za ním Jenn sebevědomě vykročí. Její obvyklý styl, pohodí vlasy, zamrká očima a nahodí nevinný pohled zpoza dlouhých řas.  Málokterý kluk jí dokáže odolat.  Culí se na něj jak o život. Ale …. co to? On ji odmítl! Super! Skákala bych radostí do stropu, ale už se blíží naštvaná Jenn.

„On mi dal košem!“ prská vzteky.

„Jo, viděla jsem.“

„To mu neprojde.“

„Ok, ale bez mý pomoci.“ Od toho dám radši ruce pryč. Nechci ani pomyslet na to, co na něj vymyslí. Radši se do toho nebudu plést. Kruci. Stojím tu jak kůl v plotě a jdu pozdě na přednášku. Už ani nepočítám po  kolikátý. Myslím, že profesora už to taky pěkně štve. Jdu si sednout na svý obvyklý místo vedle Jenn. Ale co to? Sedí tam ten novej.  Že by ho Jenn dostala? Ale z mýho místa se vyhnat nenechám.

„Promiň, ale sedíš na mym místě.“

„Promiň,“ řekne ale ani se nepohne.

„Hele, nechci bejt drzá, ale ocenila bych, kdybys vystřelil.“ Zdá se být překvapený mou odvahou.

„Fajn,“ řekne a přesune se. Spokojeně si sednu na svý místo a soustředím se na přednášku.

„Po přednášce jdu makat,“ prohodím směrem k Jenn.

„Ok, stavím se na oběd.“

„Jenn, Max po tobě furt kouká, nemohla bys mu věnovat hodinu života? To tě nezabije.“

„Proč mu děláš reklamu?“

„Protože od něj každej den slyším ty samý kecy a už mě to fakt nudí.“

„Fajn, uvidím, co se dá dělat.“ No aspoň něco. Hned se mi jde do pizzerky líp. V poledne se Jenn objeví na oběd, jak slíbila. Nevím, jestli jsem ráda, že tu chodí nebo ne. Asi je to jedno. Dokonce Maxe pozve do klubu. Paráda, nebude otravovat. Směna mi celkem rychle uteče. Když dorazím domů, hodím do sebe večeři a koukám na telku. Po hodině rezignuju na nalezení nějakého dobrýho filmu a jdu se projít. Zase. Ráda se večer chodívám  projít do lesa. Neptejte se mně proč. Mám to tam ráda, je tam ticho a klid. Na nebezpečná zvířata radši nemyslím. Zatím se mi nic nestalo, tak proč se stresovat. Mám už tady svoje cestičky. Dneska je příjemně. Není moc chladno ani vedro a lehce fouká. Kráčím lesem a vychutnávám si fajn večer. Fuj. Do čeho jsem to šlápla?! To je krev?!! Do háje! Je tady celá kaluž krve. Co se to děje? Slyším nějaký hluk a jdu se tam podívat. Jsem snad blázen? Kdoví co tam může být! Opatrně se schovám do křoví. Je už tma, takže vidím jen obrysy. Někdo se sklání nad srnkou a pije její krev?! Najednou se napřímí a na tvář mu dopadne trocha měsíčního svitu. Panebože! Je to ten novej kluk ze školy! On je …upír? Nejradši bych začala křičet a utekla nejdál, co by to šlo. Ale v krku mám sucho, nohy jak z rosolu a asi by nebylo moudré na sebe upozorňovat.  Nezdá se, že by si mě Deryl – upír, všiml. Asi byl příliš zabraný do…lovu? Po nekonečných pěti minutách se zvedne a odběhne na druhou stranu. Páni! Ta rychlost! Rychle opouštím svůj úkryt a domů už dobíhám. Budu si na toho Deryla muset dát pozor. Zjistím o něm všechno, co budu moct! A doufat, že mě nezabije.

* * *

Když jsem se ráno probudila, pořád jsem musela přemýšlet o Derylovi a včerejším večeru.

„Brý ráno El.“

„Jo, jo už lezu,“ houknu na Jenn, která už čile běhá po bytě. „Na dneska jsem si na Deryla připravila perfektní plán.“

„Cože?!!“ Sakra, úplně jsem na její plán zapomněla! Do háje.

„Co blbneš, říkala jsem ti o tom.“

„Jo, jo já vím, jen, nechceš si to rozmyslet?“

„Ne.“

„Fajn.“ Sakra! Co budu dělat. Nemůžu ji říct,“ no víš, Deryl je upír nech ho bejt“ to nejde. Budu se jí muset držet. Chul to je práce. Proč sem musel přijít.

„Jdeš už?“

„Jo, jo. Už se ženu.“ Páni.

„Co sis to prosim tě vzala na sebe? To kvůli Derylovi?“

„Jo, jsem kus co.“ No, tak pro tohle nemám slov. Vzala si mini, ve které se ani nemůže ohnout a tričko s výstřihem snad až do pasu. Fakt nechápu jak si tohle může vzít na sebe! Radši ji do toho nebudu mluvit. Je to její věc. Když jsme přišly do školy hned se na něj vrhla. Tajně jsem je pozorovala zpoza rohu.

„…a co že ses tak vyfikla?“ ptal se jí zrovna. „Snad si nemyslíš, že je to kvůli tobě, jdu na jednu pařbu a nechci tam být za jeptišku.“ Páni. Netušila jsem, že je až tak dobrá lhářka. Kdyby mi to neřekla vůbec bych o tom nepochybovala. A to ji znám kolik let! Potom Jenn odešla. Chci jít za ní, ale zarazím se. Deryl se tváří, že lhala jako nějaká prvňačka! A to ji ani nezná! Jak je to možné?! Tomu přijdu na kloub! Musím si ověřit, jestli opravdu pozná, když někdo lže. Je sice pravda, že poznáte nějaké nepřesvědčivé lži, jenže tohle není ten případ! Je to zvláštní, že jsem ho „odhalila“ tak rychle. Ostatní zjevně nemají ani páru o tom, co se tady děje. Proč já?!!! Je to náhoda? Osud? Nevím. Stále tu stojím, jak přimražená.

„Co tady děláš?“ Do háje. Nesmí mě odhalit. Takže, hlavně nelhat, ale přitom mu nic neříct.

„Ale, jen jsem se zamyslela.“ No, koneckonců, je to pravda. Ale neprozradil mu něco můj výraz? Můj hlas? Kdoví?

„Aha.“ Fajn, to neznělo, že by mně podezíral, ale….jak dobrý lhář je on?!! A co všechno ještě umí?!! Radši mizím.

„No, tak já jdu ahoj.“ Budu si v jeho přítomnosti muset dávat pozor na jazyk.

„El, kde vězíš?!!“sjede mně Jenn.

„Dyť už sem tady.“

„No, jo. Jdem ne.“

„Už se řítím.“ „Hele, Jenn, co Deryl, zabral?“ řeknu, abych ji přinutila o něm mluvit. Někdy má fakt dobrý postřehy.

„Nevím, nezdál se, že má zájem. Kdoví. Třeba nejsem jeho typ.“ Zadržuju uchichtnutí.  Vím, že Jenn je toho názoru, že všichni chtěj všechny a žádný typy nejsou. Musel ji fakt rozhodit.

„Nezajdem na oběd?“ Nadhodím po skončení přednášky.

„Ale, proč ne.“

„Kam zajdem? Do pizzerky?“

„Fajn, když to musí být.“ Je to divný. Chodit tam jako zákazník a zároveň tam pracovat.  „Čau Elien.“

„Čau Liz.“

„Co si dáte?“ 

„Já colu.“

„Tak já taky.“

„Takže dvakrát colu, hned to bude.“

„Dáme si pizzu nebo rohlíčky?“

„Mě je to jedno, vyber co chceš.“ Mám teď plnou hlavu jinejch věcí. Jak bych se mohla ujistit, že je upír, Jasně, můžu někde nechat láhev krve, ale mohlo by to být trochu nápadné a já na sebe nepotřebuju upozorňovat. Mola bych se před ním třeba píchnout nebo říznout, ale jestli je upír, nechce se mi riskovat život. Tak co můžu dělat? Podle všelijakých povídaček a hororů  mají mít upíři skvělé smysly, ale proč mě potom neobjevil už v lese? Pokud je to pravda ovšem. Pokud by měl skvělé smysly, jak bych ho mohla sledovat aby mě neodhalil?! Dát mu štěnici? Potlačuju smích. Upír a štěnice: Už jen to spojení je směšné. Ale jak tomu přijít na kloub? I když… je to bláznivé, ale aspoň něco. Jenn je do něj zakoukaná a když se chtěj holky o klukovi něco dozvědět, někdy ho sledujou! Kdyby se Jenn rozhodla ho sledovat, určitě by mě chtěla na pomoc a to by mohlo být řešení mého problému. Taková holčičí blbost. Koho by to napadlo, že budu sledovat kluka „kvůli Jenn“ teď ji jen o tom přesvědčit.

„O čem tak dumáš?“

„Já, no ten novej kluk Deryl. Něco mi na něm nesedí, už jen to, že si nevšímá žádnejch holek,“ radši jsem neřekla, že jí,“ zajímalo by mně, co je zatím, jestli je gay, nebo má holku. Nevím, kdyby ho tak šlo sledovat nebo já nevím.“

„El! Ty jsi génius, budeme ho sledovat!“ Ach, je tak snadné ji ovlivnit.

„Co?!!! Ty jsi blázen! A jaké my!“

„No tak, El, bude sranda!“

„Já nevím.“

„El, nebuď měkká. O nic nejde.“

„Když já nevím.“

„Prosím.“ Dělá na mě ty své oči. Mám chuť se smát. Přesvědčuje mě o něčem, do čeho jsem ji vlastně já navezla.

„No tak fajn.“

„Bezva. Hele pizza je tu.“