Nashle v příštím životě

Autorka: Anika

Wow, tohle je snad nejdelší kapča, co jsem kdy napsala…Snad si jí užijete…

11. Nová sestřička

Edward:

                Její krev byla lepší, než jsem si představoval. „Edwarde“ ozval se Carlisle a naznačil mi, že to už stačí. Kupodivu bylo snadné přestat. Odklonil jsem se od ní a pohlédl na svého adoptivního otce. Vykulil na mě oči. Páni Edwarde! Jsi ještě lepší, než jsem předpokládal! Takové sebeovládání! Byl na mě pyšný. „Nechápu to“ zamumlal jsem. Vážně jsem to nechápal. Neměl by se mě teď Carlisle pokoušet odtrhnout od Belly, protože se nedokážu ovládnout? Něco mi říká, že to nebude jen moje zásluha. Podíval jsem se na ni a zděsil jsem se. Vůbec se nehýbala. „Carlisle!“ vyjekl jsem zděšeně. Neměla by být takhle nehybná. Měla by sebou házet, možná i křičet, jak se jí jed rozšiřuje. Ne, že by se mi líbilo vidět ji trpět, to rozhodně ne, ale něco není v pořádku. Tak to jsem ještě neviděl… Pomyslel si ke mně Carlisle. „Co když je něco v nepořádku? Co když jsem něco udělal špatně?“ šeptal jsem zoufale. Nezvládl jsem to. JÁ jsem ji ZABIL. Edwarde, uklidni se! Slyšíš její srdce ne? Bude to v pořádku. Nezapomeň, že je výjimečná… Já vím, že je výjimečná, vždycky byla. Ale vím, že tohle Carlisle nemyslel. Nebyla obyčejný člověk. Nikdy jsme nic takového neviděli, nesetkali se s tím. Nezbývá jen doufat a přežít nekonečně dlouhé tři dny…

Bella:

                Překvapilo mě, že se nedostavila bolest. Tedy dostavila, ale zažila jsem horší. To je zvláštní. Edward říkal, že přeměna je něco, na co se nezapomíná za celý ‚další‘ život. A že je to velmi bolestivá vzpomínka. Mně to tak nepřišlo. Dokonce jsem i slyšela svého anděla. „Co když je něco v nepořádku? Co když jsem něco udělal špatně?“ ptal se zoufale. Nic jsi neudělal špatně! - chtělo se mi zakřičet, ale nešlo to. Teda asi jsi nic neudělal špatně, já to nevím. Carlisle mu neodpověděl. Myslela jsem si, že neodpověděl, trvalo mi, než jsem si uvědomila, že k němu může promlouvat v myšlenkách. Už nikdo nic neříkal. Začala jsem tedy znovu uvažovat, jak je možné, že nijak moc netrpím. Vážně pochybuju, že nedostatek bolesti má něco společného s tím, že mi Edward nedokáže číst myšlenky. Ale… jsem tak trochu duch. Jistě. To je samozřejmě ono. Jsem prostě divná.

Edward:

                Ležela tak klidně, ani se nepohnula. Srdce jí tlouklo rychleji, jediná známka toho, že probíhá přeměna. Vypadala, jakoby spala. Byla tak nádherná. A já jí vzal duši. Co jsem to jen provedl? Neměl jsem to udělat. Měl jsem ji nechat tak, jak byla. Ale ne to by mi zmizela. Jsem takový sobec! Třeba by jí tam někde bylo líp. Ale… trápila by se? Stýskalo by se jí po mně? Alespoň trochu? Trošičku? Ano, myslím, že ano. Škubla sebou. To není dobré. „Car-“ ani jsem to nestihl dokončit a už stál vedle mě. Už byla zase klidná. „Co se děje?“ zeptal se. Odpovědí mu bylo další škubnutí. Vypadal ustaraně, prohlížel si Bellu s obavami. „Bude to v pořádku synu. Nezapomeň, že by měla mít mnohem větší bolesti“ poznamenal. Na tom něco bude. „Jistě, omlouvám se, že jsem rušil…“ omluvil jsem se, aniž bych spustil oči z Belly. „V pořádku“ pověděl mi s lehkým úsměvem. Ty ji opravdu moc miluješ, že? Dopadne to dobře, uvidíš. Zasloužíš si být šťastný. Vy oba. Jen jsem přikývl. Bella vykřikla. Obličej měla zkřivený bolestí. „Zvládneš to, vím, že to dokážeš…“ šeptal jsem jí, i když jsem věděl, že mě nemůže slyšet. Trpěla. Kvůli mně. Zase.

Bella:

                Tělem mi znovu projela obrovská spalující bolest. Nečekala jsem to a vykřikla. Tentokrát to šlo. Bolest zmizela stejně rychle, jak se objevila. A já okamžitě začala litovat své reakce. Edward se teď jistě trápí. Nesmím dávat najevo, jak to bolí. Další bolest. Tentokrát jsem se ovládla a nevykřikla. Ale měla jsem pocit, jako by mě někdo pálil zevnitř. Bolest zase utichla.

                Takhle to bylo ještě dlouho. Občas mi uniklo ze rtů zasténání, nezvládala jsem to. Ale snažila jsem se to omezit na minimum. Nechtěla jsem, aby se zbytečně trápil. Nevnímala jsem čas, nešlo to. Křeče byly čím dál tím častější. Znamenalo to, že se blíží konec? Nebo je to teprve začátek toho největšího utrpení? Nevím, nic nevím. Ale cítila jsem přítomnost svého anděla. To byla útěcha.

Edward:

                Už nekřičela, nanejvýš zasténala. Při každém škubnutí pevně zatnula zuby, aby nekřičela bolestí. Nevím, co tím sleduje. Je vidět, že má bolesti, tak ať je ukáže naplno a nepokouší se je skrývat. Dělala to kvůli mně, jistě, nechtěla, abych viděl, jak trpí. Ale tím, že to snaží skrývat, mi to dělá ještě těžší. Nevím, jak dlouho už tu u ní sedím. „Edwarde…“ ozvala se za mnou Alice. Polekaně jsem sebou škubl. „Promiň“ zamumlala. „Její stav se nezmění minimálně další tři hodiny, měl by sis zajít na lov…“ pokračovala. Nevěřícně jsem se na ní zadíval. Edwarde, jsi tu k ničemu. Bella tě bude potřebovat hlavně, až se probudí, ne teď, posílala mi Alice. Povzdechl jsem si a přikývl jsem. To je můj bráška! Ozvaly se za mnou myšlenky Emmetta. Dovolil jsem si poslední pohled na Bellu. „ Ale během hodiny a půl musíme být zpátky…“ trval jsem na svém. Nenechám jí tady dlouho samotnou. Alice protočila oči, ale tvářila se chápavě. Tak jsme se rozběhli.

Bella:

                Je pryč. Kam šel? Kam, kam, kam? Já ho tady potřebuju! Vrať se prosím! Unikl mi výkřik, jak mnou projela prudší bolest než kdy předtím. A pak to najednou začalo ustupovat, až to zmizelo úplně. Je tohle konečně konec? Opět jsem začala vnímat hlasy kolem sebe, ale mnohem jasněji. „Alice…“ řekl netrpělivě někdo. Edward pochopitelně. „Ježiši Edwarde! Kam se poděla všechna tvoje trpělivost?“ zeptala se Alice kousavě. Někdo se zachechtal. To byl Emmett, kdo jiný. Otevřela jsem oči. A zjistila jsem, že jsem předtím byla jak slepá. Všechno jsem vnímala do posledního, nejdrobnějšího detailu. Skláněl se nade mnou Edward. Byl tak nádherný, nádhernější než jsem si myslela. Ale za to jsem nemohla, to můj ‚lidský‘ zrak byl tak slabý. Na Edwardově tváři bylo vidět očekávání, usmíval se – kdyby mi bilo srdce, teď by letělo obrovskou rychlostí. Posadila jsem se. „Jak se cítíš?“ zeptali se Edward s Carlislem současně. Nešlo se nezasmát. Vyvalila jsem oči. Tohle je můj hlas? Byl jako tisíce zvonků. Emmett se zase zachechtal mojí reakci. A já se rozhlédla kolem. Všichni stáli v pokoji, obestavení kolem mě. Rosalinina krása byla ohromující, Emmettovy svaly hrozivější. Alice mi přišla poměrně stejná jako předtím, zatímco když jsem zahlédla Jaspera, málem jsem vyjekla. Jizvy byly viditelnější, jako by říkaly On je nebezpečný! Nenaštvi ho!. Esme se jako vždy usmívala. A Carlisle s Edwardem se tvářili starostlivě. Vzpomněla jsem si, že se mě na něco ptali. „Je mi fajn“ vypadlo ze mě a pokrčila jsem rameny. Opět mě překvapil můj hlas, ale tentokrát jsem nechtěla dát Emmettovi další důvod k výsměchu. Ale stejně se zasmál, stejně jako všichni ostatní. Co je tu vtipného? „Právě si prošla bolestivou transformací a říká, že je jí FAJN…“ promluvil nevěřícně Edward. Obrátila jsem svojí pozornost zpátky na něj. Opatrně ke mně natáhl ruku, abych mohla vstát. Jasper zavrčel. Proč? Uchopila jsem Edwardovu nabízenou ruku a vstala. Zářivě se na mě usmál. Uvědomila jsem si, že jeho kůže není studená. Jistě, má stejnou teplotu jako ta moje. Zlehka jsem položila svojí druhou ruku na jeho tvář. Jasper opět zavrčel, to mě rozzlobilo. „O co ti jde?“ obořila jsem se na něj. „O to, abys mi nezabila bratra“ odvětil. „Prosím?“ zvýšila jsem hlas, Edwarda jsem nepouštěla. Stiskl mi ruku. „V pořádku“ řekl Edward, nebyla jsem si jistá, jestli mluví ke mně nebo k Jasperovi. Otočila jsem se zpátky k mému andělovi. Nepřestal se usmívat. Láskyplně mě objal. Oplatila jsem mu to. „Ehm, Bell, mohla bys…“ Pochopila jsem. Držela jsem ho celou svou silou, teď jí mám víc, nejspíš jsem mu málem rozdrtila všechny kosti v těle. Okamžitě jsem ho pustila a o krok ustoupila. „Promiň, prosím tě promiň!“ omlouvala jsem se okamžitě a upřeně sledovala podlahu. Edward se zasmál. „No, co. Je řada na tobě, abys mě nerozlámala“ vysvětlil. Nepřestávala jsem sledovat zem. Pomalu ke mně přešel, dal mi prst pod bradu a zvedl mi hlavu. Nedokázala jsem se mu podívat do očí. „No tak, Bell“ prosil, „podívej se na mě.“ Proti své vůli jsem zvedla oči. Vůbec se na mě nedíval naštvaně, jak by měl. Dal mi malou pusu na čelo. „No tak brácha poděl se s náma! My taky chceme obejmout naší novou malou sestřičku!“ ozvalo se od Emmeta. Jasper znovu nesouhlasně zavrčel, ale už ne tak jako předtím. Aspoň že tak. Emmett se ke mně vrhnul, chytře odstrčil Edwarda a objal mě svými obrovitými pažemi. Snažil se mě rozmačkat, ale nešlo mu to, byla jsem teď silnější než on. Té představě jsem se musela zasmát. Pustil mě a zamračil se. To už u mě ale byla Alice a skočila mi kolem krku. Málem mě povalila. Pak jsem putovala do Esmeina, Carlisleova a Rosalinina náruče. A nakonec Jasper. Obezřetně mě sledoval. „Co je zase?!“ zeptala jsem se naštvaně. „Vypadá snad, že chce někoho zabít?“ promluvila Rosalie. „Cože?! Myslíš si, že bych chtěla někomu z vás ublížit?!“ zeptala jsem se nevěřícně a téměř jsem křičela. Někdo mě chytil zezadu kolem pasu. „Klid Bello. Jasper jen nemá nejlepší vzpomínky na novorozené…“ vysvětloval mi Edward a nehodlal mě pustit. „Samozřejmě, má pravdu!“ připustila jsem. „Nestvůra Bella se vás právě pokouší zabít!“ řekla jsem sarkasticky a vytrhla se Edwardovi. Vyběhla jsem z domu. Překvapila mě rychlost. Ale to teď bylo vedlejší.