22. kapitola

Jak rychle jsem odtud odjížděla, tak dvakrát rychle jsem se vracela zpět. Vytáčela jsem zatáčky, až kvílely pneumatiky a auto se nebezpečně nahýbalo na stranu. Nervózně jsem svírala volant a sledovala krajinu před sebou. Přišlo mi, že čas najednou utíká příliš rychle. S každou minutou jsem byla nervóznější. V duchu jsem se snažila spočítat, kolik přesně uplynulo hodin od chvíle, kdy Nathaniel opustil můj motelový pokoj. Číslo, které jsem dostala, se mi vůbec nelíbilo. Měli ohromný náskok. Bála jsem se. Chvěla jsem se hrůzou, že je nenajdu, ale víc jsem se obávala toho, že je naleznu a oni budou mrtví...

Konečně se přede mnou otevřela povědomá planina s pumpou a motelem. Prudce jsem zabrzdila a nechala stát auto u krajnice. V tom spěchu jsem nechala klíčky v zapalování. Ani mě nenapadlo pustit alarm a zamknout. Prostě jsem vyskočila ven a rozběhla se k lesu. V tu samou chvíli se z nebe snesly první dešťové kapky.

Zastavila jsem se ve chvíli, kdy mě ukryly stromy. Rozhlédla jsem se bezradně okolo sebe.

"Kam mohli jít?? Který směr je správný?? Jestli půjdu špatně, je všechno ztraceno." letělo mi hlavou. Byla jsem bezradná. Nikdy mě nikdo neučil, jak stopovat. Když jsem byla ještě člověk, mé orientační smysly nefungovaly. Dokázala jsem se ztratit v obchoďáku.. natož tady v neznámé krajině..

Zatřepala jsem hlavou, abych se uklidnila a zkusila to tak, jak to dělával Damian a Nathaniel. Zavřela jsem oči a soustředila se. Pomalu jsem nasála vzduch.. Ucítila jsem syrovou vůni lesa. Vůni dešťových kapek, které mi dopadaly na tělo a stékaly po tvářích. Cítila jsem benzín a lidskou přítomnost.. Nic víc. Aniž bych otevřela oči, zamračila jsem se a zkusila to znovu. Tentokrát jsem se nadechla tak zhluboka, až mi měly prasknout plíce. Chvíli jsem necítila nic nového, ale pak se to najednou ukázalo.. Jakoby se okolo mě vznášel neviditelný aromatický had, který se klikatil mezi stromy a mířil na sever. Překvapeně jsem otevřela oči.

"Já jsem to dokázala.." řekla jsem nevěřícně nahlas. Ta vůně byla slabá. Téměř se vytrácela, ale dokázala jsem poznat směr, kterým se musím vydat. Odhrnula jsem si mokré vlasy z obličeje a rozběhla se...

Utíkala jsem, jako o život. Popoháněla mě nějaká neviditelná síla. Takhle rychle jsem se nikdy nepohybovala. Přála jsem si být rychlejší než světlo a mé tělo na mé přání reagovalo. Netrvalo to ani hodinu a dorazila jsem k vysoké kamenné hradbě. Zastavila jsem se a znovu nasála vzduch. Stopa tady byla mnohem intenzivnější než tam v lese. Muselo to být tady. Nešťastně jsem se podívala nahoru. Bylo to hrozně vysoko a stěna byla hladká jako sklo.

"Tam nikdy nevylezu.." pomyslela jsem si.

Ale ano. Dokážeš to, Bello. uslyšela jsem Nathanielův hlas ve své hlavě. Trhla jsem sebou, jak mě to překvapilo. Znělo to tak reálně. Jakoby stál Nathaniel přímo vedle mě.

Snaž se. Potřebuji tě.. ozval se znovu. Naprázdno jsem polkla.

"Začínám bláznit." řekla jsem si pro sebe. "To bude těmi nervy.." Znovu jsem se podívala na tu nedobytnou stěnu. Pak jsem se otočila a poodstoupila několik metrů zpět. Tam jsem se zastavila a povzdechla si.

"Budu se snažit." řekla jsem si a rozběhla se. Těsně u stěny jsem se ze všech sil odrazila a vyskočila. Mé schopnosti mě dnes už po několikáté samotnou překvapily. Neslyšně jsem přeletěla přes zeď, aniž bych se ji třeba jen dotkla. Dopadla jsem bezpečně na nohy a tráva ztlumila můj dopad.

Na zemi mě ukryly dokonale zastřižené jehličnany. Opatrně jsem se proplížila zahradou. V dálce jsem zahlédla honosný dům, ale to nebylo to, co mě přimrazilo na místě. Asi sto metrů na východ od domu se pohybovali tři upíři. Házeli dřevo do hluboké jámy a zalévali to vše benzínem z šedých kanistrů. Z jámy šlehaly vysoké plameny..

Kdyby mi ještě tlouklo srdce, v této chvíli by se hrůzou zastavilo.

Plameny!! Oheň!!!! Upíři!!!!! To znamená jediné.. Přišla jsem pozdě... Jsou mrtví..

"Ne!" vydralo se z mých úst žalostné zavytí.

Upíři zkameněli na místě a zděšeně se podívali mým směrem. Byla jsem odhalena, ale bylo mi to úplně jedno. V mé hlavě se zasekla jediná myšlenka: Je mrtvý.. Nic jiného pro mě nyní nemělo smysl.

A v tu chvíli ve mě vzkypěl vztek. Rozběhla jsem se upírům vstříc a divoce jsem vrčela. Byla jsem jako smrtící pomsta. Ani nevím, kde se to ve mě vzalo. Prvního upíra jsem nakopla tak silně, až upadl. Druhému jsem utrhla ruku a vrhla jsem se na třetího. Jedním prudkým trhnutím jsem mu urvala hlavu. Nechutně to křuplo a vystříkla na mě krev. Nevšímala jsem si toho a zuřivě z něho dál trhala maso. Zabránili mi v tom až ti dva upíři, co ještě žili. Odhodili mě stranou a ten bez ruky na mě skočil. V mých dlaních vzplál ničivý žár, který upíra v momentě spálil na uhel. Když to viděl poslední protivník, lekl se a obrátil se k útěku. Nedala jsem mu šanci. V momentě jsem byla na nohou a hnala se za ním. Dopadla jsem ho, když se snažil utéct kolem domu bránou na cestu. Vrhla jsem se na něho a zakousla se mu do krku. vyrvala jsem mu krční tepnu až na kost.

"Vy jste ho zabili!! Zabili jste ho!!!! Kde je tvá velitelka??! Kde je Dorianna?!!!" křičela jsem na upíra a znovu jsem se do něho zakousla. Bolestně zaskučel a chraplavě odpověděl.

"Odjela do Evropy.. P..pr..prosím, ušetři mě..." žadonil přerývaně a z krku se mu řinul proud krve.

"Ušetřit?" zeptala jsem se nechápavě. "Tak, jako jste ušetřili Nathaniela, Setha a Siu??!!!"

Upír zavrtěl hlavou: "Není to tak, jak to vypadá.. Ta holka... není ještě mrtvá.. je na cestě k Volturiovým.."

Zarazila jsem se: "Žije? A co Niel?!!"

Upír se zatvářil provinile. Bylo jasné, co chce říct. Zlostně jsem zavrčela a roztrhala ho. Pak jsem se postavila a odhrnula si vlasy z obličeje. Až teď jsem viděla, jaká jatka jsem tady v zahradě rozpoutala. Cítila jsem zadostiučinění, které však vzápětí přehlušila bolest ze ztráty.

Niel je mrtvý.. Ale jestli mluvil ten upír pravdu, tak Sia dosud žije. Musím ji najít a pomoct jí.. Bez Niela jsem byla ztracená, ale věděla jsem, že tohle mu dlužím. Musím se o to alespoň pokusit..

Ještě jemně mrholilo, když jsem vhazovala kousky upířích těl do plamenů. Byl to tak silný žár, že ho neuhasil ani déšť. Chvíli jsem tam tiše stála a sledovala plameny.

Smutný konec. Z Niela a Setha nezbyl víc než prach..

Ten sladký pach se mi vkradl tak nečekaně do plic, až jsem málem upadla do plamenů také. S naprostou jistotou jsem věděla, co znamená. Jako šílená jsem se rozběhla k výstavnímu domu. Vběhla jsem dovnitř a brala schody po čtyřech. Těsně u osudných dveří jsem se zastavila a nerozhodně přešlápla na místě.

"Jestli se mýlím, tak se má duše roztříští na milion kousků a už se nikdy nezahojí.." pomyslela jsem si a vzala za kliku.

V středně velké místnosti to vypadalo, jako na bitevním poli. Všude se válely kusy upířích těl a stěny byly postříkány krví. Dříve luxusní kusy nábytku byly potrhané a rozlámané.

A mezitím vším jsem ho uviděla....

Ležel tak tiše a nehybně. Vypadal jako nezbranná hadrová panenka. Postoupila jsem místností a opatrně překročila nehybný mužský trup. To, co jsem uviděla pak, mi způsobilo nevolnost. Krev se mi nahrnula do hlavy a v uších mi nepříjemně hučelo.

Nathanielovo tělo bylo neporušené. Pořád oblečené do jeansů a trička, které jsme si společně koupili, ale jedna důležitá část mu chyběla... Byl bez hlavy...

Ta se povalovala kousek od těla. Oči poklidně zavřené.. Jakoby spal..

Jako svázaná jsem padla na kolena a vzala tu hlavu do rukou. Položila jsem ji těsně k tělu. Roztrhla jsem jeho tričko a utrhla z něho pruh, kterým jsem skryla smrtelnou ránu...

Zase vypadal jako dřív. S tím rozdílem, že nyní byl mrtvý. Zavřela jsem oči a mé tělo se roztřáslo brekem.

"Nemůžeš být mrtvý!!!!!!!!!! Musím ti toho ještě tolik říct.... Nemůžeš mě přece nechat takhle samotnou.. Potřebuju tě!!!" lehla jsem si na zem k Nielovi a položila si hlavu na jeho nahý hrudník a objala jsem ho okolo pasu.

Představovala jsem si, že jsme někde daleko odtud a Niel jenom spí. Představovala jsem si, jak za okamžik uslyším, jak se nadechne a promluví.. Obejme mě a řekne, že mě miluje tak jako já jeho...

Ani jsem si nevšimla, že mé ruce zase hoří...

Ležela jsem tam snad hodinu. Se zavřenýma očima jsem vdechovala jeho sladkou vůni.. Byla tak příjemná a vůbec se nezměnila. Ani smrt mu nevzala jeho půvab a přitažlivost.

Zničehonic se Nathanielův hrudník pohnul a já jsem zaslechla, jak se zhluboka nadechl. Vylekaně jsem se posadila a nevěřícně se na něho podívala.

"Už mám halucinace.." pomyslela jsem si.

Ale představa se nevypařila. Nathaniel se opravdu pohnul. Pravidelně se mu zvedala a klesala hruď... A pak otevřel oči a naše pohledy se střetly...

"Jsem v nebi..." zašeptal namáhavě. "Už jsem přestal věřit, ale vidím, že jsem se v tom starém dědkovi zmýlil... Vzal mě na milost.. Vždycky jsem věděl, že jsi anděl..."

Očividně mluvil z cesty.

"Nieli?" promluvila jsem na něho a dotkla se jeho ruky.

Chytil mou ruku a něžně ji políbil na prsty: "Přál jsem si, být s tebou. Na zemi to nebylo možné, ale teď jsem v ráji..." pak se jeho obličej zkřivil bolestí. "Jen kdyby to tak nebolelo.. Mám pocit, jakoby po mě jezdil parní válec.."

Musela jsem se rozesmát. Všechna beznaděj ze mě spadla. Stal se zázrak a Nathaniel se ke mě vrátil..

"Ty nejsi mrtvý, Nieli." řekla jsem mu s úsměvem.

"To víš, že jsem." pousmál se na mě. "Dorianna mě zabila. Pamatuji si tu bodavou bolest. Musím být mrtvý...."

"Oživila jsem tě." řekla jsem poprvé pravdu nahlas a samotnou mě to překvapilo. Dokázala jsem nemožné. Moje schopnosti dokázaly Nathaniela vyvézt ze záhrobí..

"Nevěřím ti ani slovo." odpověděl mi Nathaniel. "To není možně, ale když jsme nyní spolu, něco bych si přál.."

"Cokoliv.." zasmála jsem se šťastně.

"Polib mě. Stejně, jako tenkrát.. Než jsem odešel. Nikdy bych tě dobrovolně neopustil, ale věděl jsem, že by jsi zemřela, kdybys se mnou zůstala a to jsem nemohl udělat.. Na to tě příliš miluji. Od první chvíle, co jsem tě uviděl, jsem byl ztracen... Bojoval jsem s tím. Zakazoval si na tebe myslet. Protivil jsem si tě a namlouval si, že mě nezajímáš.. Byl jsem hlupák. Bylo to jako hasit oheň petrolejem. Čím víc jsem se tě stranil, tím víc jsi mi chyběla.."

Pak se zarazil: "Počkat! Jak to, že jsi v nebi?? Nemůžeš tady být, když jsi naživu.. Nebo má snaha byla marná a něco se ti stalo.. Ne!! To nemůže být pravda.."

Nielova slova mi zněla, jako ozvěna v uších. Znovu a znovu. Nic krásnějšího jsem nikdy neslyšela.

"Já nejsem mrtvá a ty taky ne, Nieli!!!" řekla jsem.  "Podívej se okolo sebe. Vypadá takhle nebe??"

Niel se namáhavě posadil a podíval se po zničeném pokoji.

"Panebože.." vypadlo z něho. "Já žiju?"

"Ano." odpověděla jsem.

Niel se na mě podíval a jeho výraz byl zmatený a rozpačitý.

"Já žiju.." zašeptal. "Takže ty také žiješ a to, co jsem před chvílí říkal bylo doopravdy.. Všechno jsi slyšela.

"Ano." zapýřila jsem se. "Slyšela jsem každé tvé slovo a cítím to stejně. Bála jsem si to přiznat, ale miluju tě.."

Chvíli jsme tam tiše seděli a rozpačitě se na sebe dívali. Nikdo nevěděl, co říct. Potom se Nathaniel uvolnil a zářivě se usmál.

"Belliu.." vzal Niel mou tvář do dlaně a přitáhl si mě k sobě. "Už jsem přestal doufat, že bych něco takového mohl prožít podruhé..." Potom zavřel oči a naše rty se setkaly v dlouhém polibku. Byl úplně jiný než ten v motelu. Tento byl jemnější, ale o to víc osudový. Byl to náš první polibek v Nielově novém životě. Všechno bylo řečeno a naše osudy byly zpečetěny. Prolnuly se, a do budoucna už existoval jen jeden jediný. Společný.....