Konkurence pro Bellu

Autorka: Xemantha

Část 5. - Pravda

Druhý den mě ve škole odchytila Alice. Byla rozzuřená.

„Jak si to představuješ?! Jak jsi jí to mohl udělat?!! Ty nejsi normální!!!“ Snažila se šeptat, aby to nikdo neslyšel, ale stejně to pár lidí postřehlo.

„O čem to mluvíš?“

„Ty víš o čem mluvím! O včerejším večeru s Erikou! Víš, co by se stalo, kdyby se to Bella dozvěděla?!“

„A proto je to jen mezi námi.“

Alice. Na ni jsem úplně zapomněl. Viděla nás hned jak nás to napadlo. To je zlé. Hodně zlé.

„Edwarde! Tohle je věc, která by se měla řešit. Nemůžeš mít obě.“

„A kdo řekl, že chci mít obě?“

„Edwarde…“

„Ne. Bellu neopustím neboj. Miluju ji a milovat ji budu.“

„Nevypadá to tak.“ S těmi slovy mě opustila.

Šel jsem na hodinu, ale to nebyl konec. Další přestávku mě pro změnu odchytil Emmett. Chytil mě pod krkem a přimáčkl na zeď budovy.

„Emmette co to sakra…“

„Ty si spal s tou mrňavou mrchou?“

„Ne nespal, protože spát nemůžeme.“

„Ty víš jak sem to myslel!“

„Neříkej, že žárlíš.“ Zasmál jsem se a on přitlačil. Zeď se začala drolit.

„Jak jsi to mohl Belle udělat?!“

„Co udělat?“ ozvalo se za Emmettem.

Oba jsme najednou vyhrkli: „Nic.“

Bella se zamračila. „Nic? A proto ničíte zeď?“

„To je dlouhý příběh.“

„Já mám dost času kluci.“

„To tedy nemáte, slečno Swanová.“ Ředitel. To nám chybělo. Emmett mě rychle pustil a já se narovnal, abych zamaskoval díru ve zdi.

„Všichni běžte do tříd. Rozuměli jste?“

„Ano,“ odpověděli jsme sborově.

Odešel a já si oddychl. Nevšiml si té zdi.

Bella se stále mračila. „Pak mi to vysvětlíte. Ale budu chtít slyšet pravdu.“ A odešla do třídy.

„Dík moc.“ Když jsem odcházel, schválně jsem do Emmetta vrazil ramenem. Musíme vymyslet, co řekneme Belle. Nebo spíš co jí řeknu já. Celou hodinu jsem přemýšlel. Napadalo mě všechno možné. Ale nic, co by se dalo použít. Mohl jsem jí říct, že na rok odjedu, ale to bych nevydržel. Jedině kdybych se ‘nechal’ přemluvit. To by celkem šlo, protože Bella viděla jak byl Emmett naštvaný. Mohla by si myslet, že se mu to nelíbilo, a že to ze mě nakonec vytloukl. Každopádně se budu muset s Alicí a Emmettem sejít a probrat to.

Posledních pár hodin ve škole jsem se snažil se s Bellou bavit o všem možném a doufal jsem, že na to, co se stalo ráno, zapomene. Nepovedlo se.

„Lásko, nebude ti vadit když dneska pojedeš domů sama? Musím s rodinou ještě probrat tu věc, kterou ti vysvětlím večer. Je to důležité a nerad bych ti říkal lži.“

Moje slova ji nepřesvědčila, ale můj pohled stačil. Přikývla.

„Dobře. Uvidíme se večer. Budu na tebe čekat.“

Usmála se a nastoupila do náklaďáčku. Oddychl jsem si. Možná to vyjde a Bella se to nikdy nedozví. Snad.

Trochu jsem se ve škole zdržel, takže když jsem přijel domů, ostatní na mě už čekali. Z jejich výrazů a myšlenek jsem poznal, že o tom ví.

„Alice, Emmette, říkal jsem, že to zůstane jen mezi námi.“

„Edwarde, říkal jsem ti přece, ať nezapomínáš na Bellu. Jak jsi to mohl udělat?“ Carlisle se opravdu zlobil. Všichni brali Bells jako členku rodiny a tohle jim hodně vadilo.

Ticho přerušilo auto, které zastavilo před domem. Erika. Skvěle teď to bude ještě horší.

Vešla bez zaklepání, hlavu sklopenou. Litovala toho, ale to bylo jediné, co jsem mohl z jejích myšlenek vyčíst.

„Chápu, že jste naštvaní, že po včerejšku dokážu v klidu přijít, ale chtěla jsem vám jen něco říct. Mrzí mě to. Byla to moje vina. Svedla jsem Edwarda. On za to nemůže. Vyjmenovala jsem nevýhody vztahu s člověkem a to by asi dokázalo přesvědčit každého. Vím co jsem způsobila, proto ještě dnes odjíždím z Forks. Byla bych ráda, kdyby jste na to zapomněli nebo z toho přinejmenším neobviňovali Edwarda. Děkuju.“ Poslední slovo špitla tak potichu, že jsem ho téměř neslyšel, a odešla. Podíval jsem se na svou rodinu. Byli překvapení. Tohle nečekali. Nečekal jsem to ani já. Poslouchal jsem, jak auto odjíždí.

„Měli bychom vymyslet, co řekneme Belle,“ ozvala se Esme.

Rosalie odešla do svého pokoje. Neměla zájem se toho účastnit. Její názor na mou lásku k Belle byl vždy jiný a mě to bylo upřímně jedno. I když mě to trochu mrzelo.

„Jeden nápad mám. Docela by se to i hodilo. Chtěl jsem na nějakou dobu odejet. Asi na rok. Ale nikdo z vás s tím nesouhlasil a nakonec jste mě přesvědčili, abych zůstal.“

„To zní dobře,“ souhlasila Alice. „Ale proč bys chtěl odjet od Belly?“

„Volturiovi?“

„To by šlo.“

„A teď proč Volturiovi.“

„Jane si z tebe chtěla udělat plyšáka?“ zasmál se Emmett.

„Aro se zajímal o tvou moc. Což je vlastně pravda.“

„Ano. Carlisle má pravdu. Takže teď půjdu za Bellou a vysvětlím jí to, přesně jak jsem slíbil.“

Nikdo nic neřekl, tak jsem odešel ven, nastoupil do auta a jel k Belle. Čekala na mě tak jak řekla.

„Takže?“

„Takže co?“

„No chtěl jsi mi to vysvětlit, ne?“

Usmál jsem se a krátce ji políbil. Sedl jsem si na postel vedle ní.

„Byla to hloupost. Jde mi o tvoje bezpečí, ale tohle už bylo přehnané. Pamatuješ, jak jsem ti říkal o královské rodině? Aro Volturi se o mě zajímal kvůli mým schopnostem a chtěl, abych na nějakou dobu přijel do Itálie. Ihned mi došlo, že když nebudu souhlasit, bude chtít přijet sem a to by moc dobré nebylo, protože kdyby zjistili, kolik toho o upírech víš, chtěli by tě zabít.“

„Za-zabít?“

Pohladil jsem ji po tváři.

„Neboj. Ochráníme tě. Nedopustím, aby se ti cokoliv stalo.“

„Proto Emmett ničil školu? Nechtěl abys odjel?“

„Když se Aro zajímá o někoho kvůli schopnostem, znamená to, že si ho chce…nechat…“

„Takže kdybys odjel, už by si se nemusel vrátit?“ Tvářila se vyděšeně. Pohladil jsem ji po tváři.

„Nemysli na to. Teď jsem tady a to je hlavní ne?“

Usmála se a políbila mě. Celý večer jsme si povídali a bavili se, stejně jako normálně. Byl jsem šťastný, že neví pravdu. Zničilo by ji to.

Na druhý den dopoledne Alice naplánovala dámskou jízdu, takže Bella strávila celý den u nás. Nikdo na Eriku ani nevzpomněl, jen když se na ni zeptala Bella.

„Kde je vlastně Erika?“

„Odjela. Našla si práci v Evropě.“

„V Itálii?“

„Ne. Ve Francii.“

„Myslela jsem, že tu bude bydlet s vámi.“

„Bohužel se plány změnily,“ smutně zakončila rozhovor Alice.

Večer jsme všichni seděli v obýváku a, rozděleni do dvojic, jsme hráli Dostihy a sázky. S Bellou jsme, díky mé schopnosti, vyhrávali. Měli jsme téměř polovinu koní a tři trenéry. Všichni jsme se skvěle bavili. Až na Rosalie.

„Co ti je Rose?“ zeptal jsem se.

„Nic mi není. Co by mi mělo být?“

„Vypadá to, že se moc nebavíš.“

„Opravdu? Ty se taky moc nebavíš. Sex s Erikou je větší zábava viď?“

Všichni jsme ztuhli.

„A sakra,“ uklouzlo Emmettovi.