Konkurence pro Bellu

Autorka: Xemantha

Část 4. - Velká chyba

Jakmile jsem vešel do domu, vrhla se na mě Bella.

„Edwarde! Jsem tak ráda, že jsi v pořádku!“

„Říkal jsem ti, že se nic nestane.“

Všiml jsem si, že je namalovaná. Alice si hrála. Vypadala ještě krásněji než předtím.

Carlisle se otočil na Eriku. „Teď mě tak napadlo. Proč jsi říkala ‘to máš za Jamese’?“

Ztuhla. Já taky. Věděl jsem to a věděl jsem, že nechce, aby to věděl i někdo jiný. Nedokázala vymyslet dostatečně dobrou výmluvu, tak jen mlčela. Podívala se na mě. Nic mě nenapadlo.

„Promiň.“ šeptl jsem.

„Promiň?“ otočil se na mě Carlisle. „Ty o tom víš?“

„No… jo.“ Nemělo cenu to tajit.

Bella se ode mě trochu odtáhla. Ostatní čekali až začneme mluvit. Nechal jsem to na Erice. Je to její příběh.

„Ehm… kdysi jsem lovila s Jamesem.“

„Lovila? Lidi?“ zeptala se vyděšeně Rosalie.

„Taky. Pro zábavu jsme lovili i zvířata. Někdy protože jsme nenarazili na lidi. Ale náš vztah byl… Považoval mě za svou přítelkyni, já jeho za kamaráda. Pak přišla Victoria. Tak jsme se rozdělili.“

„Přítelkyni.“ vydechla Bella. „A ty jsi o tom věděl.  Klidně se kamarádíčkuješ s upírkou, která chodila s Jamesem. S někym, kdo mě chtěl ZABÍT!“

Rozzuřená vyběhla ven. Běžela po cestě, snad se chtěla dostat domů. Vyrazil jsem za ní.

„Bells prosím odpusť. Přesvědčila mě, že mezi nimi nic nebylo. Ani jí moc nevadilo, když jsem řekl, že je mrtvý.“ Svým způsobem to byla pravda. Byla jen vyděšená, protože věděla, že byl silný, ale naštvaná nebyla. Ne tolik, aby to něco znamenalo.

„Nevadilo? To určitě.“

„Copak jsi ji neposlouchala? Říkala, že ho brala jen jako kamaráda. Lásko prosím.“

Stoupl jsem si před ni. Narazila do mě, protože to nečekala, ale já to ani necítil. Můj malý, křehký andílek. Nedopustil bych, aby se jí něco stalo.

„Nech mě Edwarde!“

„Lásko prosím. Nikdy mi nešlo o nic jiného, než o tvoje bezpečí. Stále na ni dávám pozor, jako na někoho cizího, kdo tě může ohrozit. Kdo může ohrozit tebe i mou rodinu. Navíc jsem slíbil, že to neřeknu. Chceš snad aby se ze mě stal lhář a podvodník?“

„Ne to nechci,“ šeptla už trochu klidněji. „Jen mě překvapilo, že dokážeš mít za kamarádku bývalou přítelkyni někoho, kdo mě zranil.“

Zavřel jsem oči a přikývl. Měla pravdu. Když jsem oči otevřel, uvědomil jsem si, že se stmívá.

„Odvezu tě domů.“

Když jsem se vrátil k nám, – Bella chtěla být nějakou chvíli sama s Charliem – každý se nějak bavil. Carlisle ve své pracovně četl, Esme pletla, Emmett s Rosalie se bavili po svém, Jasper běhal někde venku a Erika si povídala s Alicí. To mě překvapilo nejvíc. Když si mě ty dvě všimly, usmály se. Bavily se o módě. Vůbec jsem to nechápal.

„Co se stalo?“

„No Erika nám vysvětlila, jak to bylo mezi ní a Jamesem.“

Obě v duchu dodaly ‘ale nikdo jí moc nevěřil’. Alice věděla, že jsem to slyšel.

„Já Erice věřím. Podle mě James vůbec nebyl romantický typ.“

Kdyby Erika mohla, zrudla by. Podle ní byl James dostatečně romantický. Zakroutil jsem hlavou a s úsměvem šel pryč. Ať si dál řeší tu jejich módu. Tyhle věci mě nezajímají.

Když jsem procházel kolem Carlisleova pokoje, zavolal mě. Teda zavolal… Spíš pronesl moje jméno. Ale moje upírské uši to slyšely moc dobře. Vešel jsem a došel až k němu.

„Děje se něco?“

„Co cítíš k Erice?“

„Co prosím?“ Nemohl jsem uvěřit, že mě podezírá.

„Ty víš co myslím. Mám Bellu rád jako svou dceru a nerad vidím, když jí ubližuješ.“

„To snad není pravda! Ty si myslíš, že bych to dokázal?! Že bych dokázal ublížit Belle?! Myslel jsem si, že jsi chytřejší, ale zmýlil jsem se!“ Poprvé po dlouhé době jsem křičel na Carlislea. Bolelo to mě i jeho, ale tohle už přehnal. Vyběhl jsem z pracovny a velmi hlasitě zavřel. Všichni v domě to slyšeli. Erika přiběhla za mnou.

„Edwarde omlouvám se. Je to kvůli mně. Jestli chceš, odejdu.“

„Kašli na to. Zůstaň.“ Vyznělo to jinak než jsem chtěl, ale bylo mi to jedno. Šel jsem ven a nevšímal si lítostných a zároveň naštvaných myšlenek ostatních. Erika šla za mnou. Mířil jsem do města, Erika potichu šla vedle mě. Nevěděla, co má říct, co má udělat. Byl jsem jí za to vděčný. Neměl jsem náladu na povídání. Zrychlil jsem a chůze se změnila v běh. Zastavil jsem před domem Eriky. Tady to začalo. Nebyl jsem na ni naštvaný. Nebyla to její vina. Byla to moje vina. Přesněji vina té části mého ‘já‘, která po ní toužila. Podíval jsem se na ni. Z jejího výrazu jsem nic nevyčetl, ale myslela na to samé jako já. Na to, že tady mi začala ničit život. Hloupost! Nemám ho zničený a už vůbec ne kvůli ní.

Šel jsem dovnitř. Nebylo zamčeno, dům byl prázdný až na nábytek a věci, které patřily Margaret. V obýváku jsem si sedl na gauč a sledoval temný krb. Sedla si vedle mě. Po chvíli položila hlavu na moje rameno. Nevadilo mi to, spíš naopak. Vzal jsem její ruku, kterou měla položenou na gauči mezi námi a chvíli si prohlížel dokonalou křídově bílou pokožku. Zavřela oči. Myslela pouze na tmu, kterou viděla a na mé dotyky. Opatrně jsem zvedl jí zvedl hlavu ze svého ramene a poté co otevřela oči, sledoval jsem v nich svůj odraz. Možná jsem vnímal svůj odraz, možná barvu jejích očí. Přestože pila zvířecí krev, měla je stále jiné. Karamelovou barvou probíhaly rudé čárky.

Mé rty se přiblížily k jejím a po několika vteřinách se setkaly. Konečně jsem se nemusel hlídat. Mé ‘já’, které po Erice toužilo, zahnalo to, které milovalo Bellu, do rohu a nehodlalo ho pustit. Erika to vycítila. Líbala vášnivěji a dychtivěji. Na chvíli se ode mě odtrhla a najednou nás oba napadlo to samé. Se smíchem jsme vyběhli do horního patra a vpadli do pokoje, kde dřív bývala Margaret. Jediný pokoj s postelí. Krok před postelí se otočila a naše rty se opět spojily. Bylo to neuvěřitelné. Mohl jsem se odvázat a pořádně si to vychutnávat. Začala mi rozepínat košili. Nebránil jsem se. Když mi ji sundala, otočila nás a já spadl na postel. Ležela na mě a dál jsme se líbali. Sundal jsem jí triko a chvíli obdivoval její krásně tvarované tělo. Usmála se a začala mě líbat na krku. Při tom mi sundala džíny, takže jsem tam ležel jen ve spodním prádle. Ona ne. To se mi nelíbilo a se smíchem jsem se s ní vyměnil. Teď jsem byl nahoře já. Líbal jsem ji a pomalu jí sundal kalhoty.

Leželi jsme vedle sebe na posteli. Nazí. Hladil jsem ji po sametových vlasech, ona sledovala mé oči. Přemýšlel jsem o dnešním večeru. Vůbec jsem toho nelitoval, právě naopak. Hlásek v mé hlavě mi říkal, že tohle bych s Bellou dělat nemohl. Ne dokud by byla člověk a na její přeměnu jsem nechtěl ani pomyslet. Vzpomněl jsem si, že jsem měl už nějakou dobu být u Belly. Erika se zamračila, protože se v mých očích zaleskla starost. Nechci Belle nijak ublížit a Erika to musí pochopit. Pousmála se a přikývla, jakoby mi četla myšlenky. Myslela na to samé. Chápala, že se nikdo nesmí dozvědět o tom, co se stalo. Všichni měli Bellu rádi a jí by to ranilo. Začal jsem hledat své oblečení a Erika mi pomohla. Pak se sama oblékla a vyšla z pokoje na chodbičku, kde jsme při běhu ztratili boty. Obula si kozačky a mě hodila moje tenisky.

„Dneska tu zůstanu. Nechala jsem tu nějaké knížky, tak si budu číst.“

Usmáli jsme se a já ji políbil na čelo.

„Užij si čtení.“

„Užij si noc v nohách postele lidské holky,“ ušklíbla se. Normálně by mi to vadilo, ale teď jsem se tomu zasmál. Seběhl jsem dolu a vyběhl ven na ulici. Ani jsem ji nemusel upozorňovat, aby to opravdu nikomu neříkala. Tušila, co by se stalo, kdyby se to někdo dozvěděl.

Po chvíli jsem stál před Charlieho domem. Okno Bellina pokoje bylo otevřené. Vyskočil jsem tam a usmál se na dívku, dělající si úkoly. Když si mě všimla lekla se, ale pak se zasmála.

„Vyděsil jsi mě.“

„Promiň lásko.“

Přešel jsem k ní a políbil ji do vlasů.

„Chceš s tím úkolem pomoct?“

„Ne. Už ho skoro mám. Stejně je na příští týden.“

Všiml jsem si jejího unaveného hlasu.

„Měla by jsi jít spát.“

„Jo jasně.“ usmála se a lehla si do postele. Krátce jsem ji políbil na rty a začal broukat její ukolébavku. Po několika minutách usnula.