Konkurence pro Bellu

Autorka: Xemantha

Část 3. - Miluji tě

Když Bella spala, na chvíli jsem ji opustil. Musel jsem se doma převléct do čistého oblečení a rovnou jsem vzal i auto. Když jsem přijel zpátky, Charlie už byl pryč. Zaparkoval jsem, vešel do domu a po schodech se dostal až k Belle do pokoje. Zrovna se probouzela. Jakmile si mě všimla, usmála se. Přišel jsem k ní a políbil ji. Cítil jsem její krev, slyšel její srdce. Líbal jsem ji co nejjemněji, bál jsem se, abych jí neublížil. Ruce spojila za mým krkem a víc se ke mně přitiskla. Něžně jsem jí odstrčil.

„Bells…“

„Jo jasně. De ti jen o moje bezpečí. Když dovolíš, půjdu se osprchovat.“

O krok jsem ustoupil a sledoval, jak odchází s toaletní taštičkou v ruce. Lehl jsem si na její postel, zavřel oči a snažil se si její vůni uchovat v mysli napořád.

Když se vrátila, nemohl jsem odolat a znovu ji políbil. Byla překvapená, ale šťastná.

„Můžeš na mě počkat dole?“ usmála se.

„Samozřejmě.“

Vyšel jsem z pokoje a zamířil do kuchyně. Sedl jsem si na židli a zadíval se z okna. Měl jsem pocit, že se tam něco mihlo, ale přišla Bella a okamžitě jsem na to zapomněl. Vypadala kouzelně. Vzala si svoje nejhezčí modré triko, které jsem miloval a khaki sukni, kterou měla pro změnu ráda ona. Dohromady to vypadalo úžasně.

Nejistě se usmála. „Stalo se něco?“

„Jen… strašně ti to sluší.“

„Dík,“ začervenala se. Vzala si misku, nasypala do ní cereálie a zalila je mlékem. Sedla si naproti mně a potichu snídala. Nespouštěl jsem z ní oči. Byla můj anděl. Někdo, kvůli komu bych klidně obětoval svůj život. Kvůli ní bych klidně odešel od mé současné rodiny. Udělal bych cokoli jen abych mohl být člověk a jako člověk s ní žít, mít s ní rodinu a zemřít s ní.

„Edwarde nech toho,“ zaprosila.

„Čeho?“

„Koukáš na mě tak… hladově.“

To bylo dost možné. Chtěl jsem ji. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči.

„Promiň,“ šeptl jsem.

Po chvíli vstala, opláchla misku a lžíci, utřela je a schovala.

„Pojedeme?“

Přikývla. Společně jsme vyšli z domu. Zatímco zamykala, nastoupil jsem do auta. Sedla si vedle mě. Stále se usmívala. Byla jako sluníčko. Moje osobní sluníčko, kterého se nikdy nevzdám.

Nastartoval jsem a vjel na silnici. Vzpomněl jsem si na Eriku. Jak jsem kvůli ní mohl nechat Bellu tak dlouho samotnou? Je tu sice nová. Nová v tomto městě, nová v naší rodině, nová ve světě vegetariánů, ale to není důvod. Bella je moje láska. Nechci ji ztratit.

Automaticky jsem zastavil na parkovišti, vypnul motor a pomohl Belle z auta. Všimla si, že jsem zamyšlený a nic kolem sebe nevnímám. Že teď funguju spíš jako robot, který je naprogramovaný tak, aby dělal věci každý den stejně.

„Edwarde?“ zeptala se nejistě.

„Ano?“ Pomalu jsem se na ni podíval a její výraz mě probudil.

„Jsi v pořádku?“

„Jo. Jen jsem se zamyslel.“ Usmál jsem se a objal ji kolem ramen.

„Miluju tě,“ šeptl jsem jí do ucha.

„Já-já tebe taky,“ vykoktala překvapeně.

Zasmál jsem se a šli jsme na první hodinu. Opět jsme neměli možnost si spolu popovídat. Až při obědě. Erika opět seděla naproti Emmettovi, ale dnes se s nikým nebavila. Vlastně se u toho stolu nikdo nebavil a všichni se tvářili smutně. Měl bych taky, hlavně když jsem u té události, která to způsobila byl, ale nedokázal jsem to. Ne pokud naproti mně seděla Bella a usmívala se na mě.

„Dneska máš opravdu dobrou náladu,“ poznamenal jsem s úsměvem.

„Dnešek začal tak hezky. Proč bych ji neměla mít dobrou?“

„Celý den se usmíváš. Jen mě to překvapilo.“

„Mám se začít mračit?“

„Ne to ne. Takhle si mnohem hezčí.“

Podívala se do svého jídla a já věděl, že se červená. Byl to opravdu vydařený den. Kéž by takové byly všechny. Ale nic netrvá věčně.

Když dojedla, odnesl jsem její tác. Udiveně mě sledovala.

„Edwarde, stalo se něco?“

„Co by se mělo stát? Jen ti chci vynahradit ty tři dny, kdy jsem se ti tolik nevěnoval.“

„Edwarde. Já sem ti to už odpustila. Chápu to.“

„Já vím, ale stejně…“

Vstala a šla na další hodinu. Doběhl jsem ji a zastavil.

„Dobře. Už to nebudu dál řešit. Po hodině půjdeme do kavárny a užijeme si hezký zbytek dne.“

Usmála se, spokojená, že se jí povedlo mě přesvědčit.

            Hned jak zazvonilo, vypařil jsem se ze třídy a venku čekal na Bellu opřený o zeď vedle dveří budovy, kde měla hodinu. Když vyšla ven, přitáhl jsem si ji k sobě a políbil. Nevadily mi překvapené pohledy ostatních ani jejich žárlivé myšlenky. Bella se s tím už smířila, takže v klidu zamířila k Volvu. Šel jsem za ní. Nastoupili jsme a já vyjel z parkoviště.

„Jak moc mě máš rád?“

„Cože? Co je to za hloupou otázku?“

„Ne opravdu. Řekni mi to.“

„Moc dobře víš, že tě mám strašně moc rád. Nedokázal bych bez tebe žít. Kdyby se ti něco stalo, zabil bych se.“

„Takhle nemluv!“

„To ty jsi začala,“ usmál jsem se. Zastavil jsem kousek od kavárny a zbytek jsme došli pěšky. Už se neusmívala, což mi vadilo.

„Bells nemysli na to. Dnešek je jen a jen náš. Nemysli na budoucnost, raduj se ze současnosti.“

„Tobě se to snadno řekne. Ty jen tak neumřeš.“

Zastavil jsem se a překvapeně se na ni podíval.

„Tak tohle tě trápí? To, že já jsem nesmrtelný?“

„Jo. Chci být jako ty. Žít s tebou VĚČNĚ.“

„Bello, být člověk a žít normální život je o mnoho lepší než zemřít a žít jako oživlá mrtvola. Prosím, zapomeň na to.“

Přikývla a usmála se. Vešli jsme do kavárny a já našel volný stůl vzadu, kde jsme měli klid. Bella si objednala kolu.

„O čem si budeme povídat?“ zeptal jsem se.

„O nás? Nebo můžeme o tobě.“

„Mluvili jsme už o všem. Co ještě chceš slyšet?“

Zamyslela se. „Žárlíš když se bavím s ostatníma klukama?“

„Jo,“ přiznal jsem.

„Co si o nás dvou myslí Charlie?“

„Nevidí tě se mnou rád. Hlavně po tom, co se stalo ve Phoenixu. Ale zvládá to.“

„A ostatní? Jako ve škole a tak.“

„Holky ti závidí a myslí si, že bych měl mít hezčí přítelkyni. Ale já si to nemyslím. Jsi naprosto úžasná. Lepší holku mít nemůžu.“

„Maj pravdu Edwarde. Jsem pro tebe moc ošklivá.“

„Bello neblázni. Kolikrát ti mám ještě říct, že jsi ta nejhezčí holka na světě?“

„Přeháníš.“

„Možná ano, ale jen proto, že to tak vidím.“

Byla už celá červená. Musel jsem se zasmát. Tahle barva jí tak slušela. Natáhl jsem ruku k její, která ležela na stole vedle sklenice koly a pohladil jsem ji. Cítil jsem, že jí srdce zrychlilo. Jen jsem ji pozoroval. Dokázal bych ji sledovat roky, možná i staletí a nikdy by mě to neomrzelo.

„Na co myslíš?“ zeptal jsem se.

„Na to, jaký mám štěstí, že jsem tě potkala.“

„Půjdeme se projít? Chci s tebou být někde sám. Bez lidí, kteří  na nás závistivě koukají.“

Usmála se. Zaplatil jsem její pití a šli jsme k autu. Nastoupili jsme a autem jsem nás odvezl k lesu.

„Nemůžeme se někdy procházet někde jinde než v lese?“ zakňourala Bella.

„A kde bys chtěla?“

„Ty na pláž vlastně nemůžeš,“ smutně šeptla.

„Jednou si uděláme výlet kousek dál, za hranice La Push. Tam na pláži být můžu.“

„Slibuješ?“

„Ano, slibuju.“

Šli jsme po lesní cestičce. Držel jsem ji za ruku. Po chvíli jsme odbočili do lesa, což se Belle moc nelíbilo. Ale po pár metrech jsme dorazili na miniaturní mýtinku. Byla dostatečně velká abychom si tam mohli lehnout. Hrál jsem si s jejími vlasy a vdechoval její vůni. Ona mě sledovala svýma překrásnýma hnědýma očima. Naklonil jsem se nad ni a políbil ji. Jednou rukou mi zajela do vlasů. Tentokrát jsem jí to dovolil. Líbali jsme se a já doufal, že tato chvíle nikdy neskončí. Vnímal jsem zrychlený tlukot jejího srdce, vůni její kůže, vůni její krve. Druhou rukou mi přejela po holé hrudi. Jak jsem řekl, chtěl jsem jí to vynahradit,a proto jsem ji nechal. Poznala to a začala mě líbat vášnivěji. Všiml jsem si, že na mě lehce tlačí. Převalil jsem se na záda a ona lehla na mě. Dál jsme se líbali, ona rukou zkoumala moje tělo. Zvedla hlavu a vydechla.

„Nechci tě ztratit, Edwarde.“

„Neztratíš mě. Zůstanu s tebou. Navždy.“

Šeptali jsme, abychom nepokazili atmosféru. Vypadala šťastně. Já byl také šťastný. Pak jsem to ucítil. To samé co u Eriky. Victoria.

Bella si všimla, že jsem zpozorněl.

„Co se děje? Stalo se něco?“

„Victoria,“ odpověděl jsem.

„Ne. Teď ne. Proč zrovna teď. Proč musí všechno pokazit?“ Byla naštvaná, div že do mě nezačala bít jako malá vztekající se holčička. Na mou tvář dopadla její slza.

„Musíme jít Bello.“

Jemně jsem ji vzal do náruče. Ani se nebránila. Jako blesk jsem proběhl mezi stromy k autu. Posadil jsem ji na sedačku a skočil na svoje místo. Zabouchla dveře až moc silně, slzy jí stále tekly po tváři. Vycouval jsem z cesty na silnici a jel k nám domů. Musím to říct Carlislovi.

Pohladil jsem Bellu po tváři a utřel jí slzy.

„Mě to taky mrzí lásko. Doufal jsem, že nás dneska nechá být, ale tak hodná na nás není.“

„A co Charlie?!“ vykřikla najednou.

„Je v bezpečí. Hlídá ho Emmett.“

Překvapeně se na mě podívala.

„Čekali jsme, že po tobě půjde. Rozdělili jsme si, kdo bude chránit tebe a Charlieho. Asi tě nechám u nás a s Carlislem a Jasperem se na ni půjdeme podívat. A pokusíme se ji zničit.“

„Edwarde! Ne to nemůžete! Zabije vás! Něco se vám stane! Prosím, vykašlete se na ni!“

„Uklidni se Bells. Jsme silní, nic se nám nestane.“

„Kdybych mohla, zabila bych ji sama!“

Zastavil jsem před domem a s Bellou jsme vběhli dovnitř. Ostatní se na nás překvapeně podívali.

„Victoria. Byla v lese kousek od nás,“ vysvětlil jsem.

„Říkal jsem ti, ať tam nechodíte. Že je to nebezpečné,“ vyčítal mi Carlisle.

„Chtěla jsem tam jít. Přemluvila jsem ho,“ zalhala Bella. Snažila se mi pomoct, ale lhát neumí a všichni poznali, že lže.

„Zlatíčko nesnaž se,“ vlídně se na ni usmála Esme.

„Jdu ji zabít,“ zavrčela Erika.

„Ne. Půjdeme s tebou. Když budeme spolu, bude větší šance, že se nám to povede,“ namítl Carlisle.

Přikývl jsem. „Emmetta necháme u Charlieho kdyby nám náhodou unikla. Bella zůstane tady s Rosalie, Alicí a Esme.“

Ti, které jsem nejmenoval, vyběhli ven. Políbil jsem Bellu.

„Neboj lásko. Nic se nám nestane. Jsme silní.“

Se slzami v očích přikývla. Vyběhl jsem z domu a zastavil se u ostatních, kteří na mě čekali.

„Poběžíme. Bude větší šance, že na ni zarazíme. Držte od sebe odstup, abychom prošli větší část lesa.“

Vyrazili jsme. Běžel jsem mezi Erikou a Jasperem. Carlisle běžel nejvíc u silnice.

„Na severu! Snaží se nás obejít lesem!“ ozvalo se od Eriky. Rozběhli jsme se k ní. Vyskočila na strom a běžela za pachem Victorie. Následovali jsme ji po zemi. Victoria utíkala dál do lesa, pryč od nás, ale nebyla dostatečně rychlá, takže jsme ji po několika minutách obklíčili. Rozhlížela se kolem sebe a hledala dostatečně velkou mezeru, ale tvořili jsme trojúhelník. Nad ní na stromě číhala Erika.

„Vypadá to, že jsem vás podcenila,“ ušklíbla se Victoria čekajíc na svou smrt.

Carlisle téměř neviditelně kývl směrem k Erice. Ta seskočila z větve a chytila Victorii ruce, aby se nemohla hýbat. Zbytek proběhl rychle. Po minutě jsme odcházeli z naší louky, která náhodou byla blízko místa našeho útoku. Uprostřed louky, kde včera zemřela Margaret, hořel nový oheň.