Konkurence pro Bellu

Autorka: Xemantha

Část 2. - Smrt

Opět jsem z pokoje odešel těsně před probuzením Belly. Slunce nehodlalo vyjít, takže jsme šli normálně do školy. Byl jsem rád. Běžel jsem domů. Tam jsem si oblékl čisté oblečení a vydal se autem do školy. Ostatní už tam byli. Zaparkoval jsem auto vedle nějakého starého fordu a čekal na Bellu. Při čekání jsem poslouchal své oblíbené CD a přemýšlel jsem o naší budoucnosti. Když jsem Bells ucítil, a také uslyšel, vypnul jsem hudbu, vystoupil a čekal až zaparkuje. S úsměvem jsem jí otevřel dveře. Také se usmála a vystoupila. Chytil jsem jí a na přivítanou políbil.

„Jak jsi se vyspala?“

„Naprosto úžasně.“ Zamkla a spolu jsme šli na první hodinu. Den proběhl jako každý jiný. Učitelé měli obzvlášť špatnou náladu, takže jsme si o hodinách moc povídat nemohli a o přestávkách bylo málo času. Na obědě jsme s Bellou seděli u stolu sami. Všimla si, že Erika sedí s ostatními z mé rodiny a vesele se baví s Emmettem.

„Uniklo mi něco?“ zeptala se.

„Erika se seznámila s naší rodinou. Včera s námi byla na lovu. Určitě sis všimla, že je taky upírka. Chce se stát vegetariánkou, tak jí pomáháme.“

„A co její rodina? Jsou taky upíři?“

„Žije jen se svou opatrovnicí Margaret. Ta je člověk a, stejně jako ty, toho o upírech ví hodně.“

Bella ji chvíli mlčky sledovala. „Líbí se ti?“ zeptala se najednou.

„No. Trochu.“ přiznal jsem.

„Jen trochu?“

„Bells! Neblázni, miluju tebe a vždycky tě milovat budu! To se nezmění.“

Podle jejího výrazu mi moc nevěřila, ale alespoň to už dál nerozpitvávala. Potichu jedla a já sledoval Eriku. Zachytil jsem pohled Newtona. Otočil jsem se zpátky k Belle.

„Tobě včera nestartoval náklaďáček?“

„Jo, ale Erik mi pomohl. Už je to v poho.“ zahuhlala s plnou pusou.

„Pak se ti na to podívám. Může to být něco vážnějšího a uvízneš uprostřed silnice.“

„Jasně tati.“ zakoulela očima. Pohledem zabloudila ke stolu, kde seděla Erika. Podíval jsem se tam taky. Alice seděla se zavřenýma očima a nehýbala se. Něco viděla. Po chvíli oči otevřela a v obličeji se jí vystřídalo znechucení se zděšením. Podíval jsem se do její mysli a okamžitě vyskočil na nohy.

„Musím jít. Pak ti to vysvětlím.“ zavolal jsem na Bellu, když jsem utíkal za Alicí. Ta se to zrovna snažila povědět Erice.

„Já - já viděla jsem Margaret. Aspoň myslím, že to byla ona. Slyšela jsem jak na ni voláš. Ona… Já…“ snažila se vykoktat popis toho, co viděla.

„Eriko, Alice viděla zemřít Margaret.“ pomohl jsem jí.

Erika zděšeně vyskočila. „Kdy? Kde?!“

Alice zakroutila hlavou. „Nevím to jistě, ale podle počasí soudím dnes možná teď, možná až večer. Na louce, kde hrajeme baseball. Nikdy jsem neměla tak živou předtuchu.“

„Někdo by měl tvou opatrovnici varovat.“ ozval se Emmett.

„Já pojedu. To já jsem ji do toho zatáhla.“ Erika se o Margaret strachovala, ale v jejím obličeji to vůbec nebylo vidět.

„Já a Edward pojedeme s tebou.“ Alice se na mě podívala jestli souhlasím. Přikývl jsem a vyběhli jsme ven.

„Budu řídit. Vyznám se tu nejlépe.“ Nastoupili jsme do mého Volva a já rychle vyjel z parkoviště.

„Neboj, nic se jí nestane.“

Erika jen zakroutila hlavou. „Viděla jsi, kdo ji chtěl zabít?“ zeptala se.

„Obličej jsem nespatřila, ale byla to upírka.“

Zaparkoval jsem před domem. Okamžitě jsme vyskočili a běželi ke dveřím, Erika v čele.

„Je odemčeno! Já zamykala a Margaret by na to nezapomněla!“ Vběhla dovnitř.

„Margaret! Margaret!“ Hledali jsme všude, ale po opatrovnici ani stopa.

Nasál jsem vzduch. „Byla tu před chvílí. Cítím také upírku.“ Po chvíli mi došlo odkud ten pach znám. „Victoria! Byla tady.“

Podívali jsme se na sebe a vyběhli ven z domu. Ani jsem nepočkal, až zavřou dveře od auta, nastartoval jsem a jel po silnici co nejblíže k louce. Erika se naštvaně, ale zároveň vyděšené dívala na stromy kolem kterých jsme projížděli.

„Zachráníme ji.“ snažila se Alice Eriku uklidnit, ale zároveň uklidňovala i sebe. Zastavil jsem na kraji lesa a, aniž bych vypnul motor, rozběhl jsem se spolu s děvčaty na louku. Byli jsme tam během vteřiny. Ze středu louky se na nás překvapeně podívala Victoria. Vlasy měla neupravené, plné listí. Margaret se musela snažit utéct, protože Victoria byla špinavá vlastně celá.

„Margaret!!“ zařvala Erika. Po chvíli jsem si všiml téměř čtyřicetileté ženy ležící před Victorií. Erika se na upírku bezhlavě vrhla, ale Victoria ji jediným pohybem pravé ruky odhodila na kraj lesa. Alice se na mě podívala. Věděla, že musíme vymyslet plán. Nesmíme útočit bezhlavě, pouze s myšlenkou zabít. Pomalu jsem se k Victorii přibližoval, Alice postupovala kousek za mnou. Eriku jsem nikde neviděl. Jako první mě napadlo, jestli se jí něco nestalo, ale pak se mi ulevilo, když jsem ji uviděl zvedat hlavu na kraji lesa. Rozzuřeně sledovala Victorii. Ta se na ni usmála.

„Přišla jsi zachránit svou lidskou kamarádku? Smůla. Dlouho už člověk nebude. Kousla jsem ji a i kdyby jste mi zabránili ji vysát, stala by se z ní upírka. Což jsi nechtěla, že?“

„Sklapni hloupá závistivá... mrcho!“ ozvala se přidušeně Erika.

Victoria se rozesmála. „Řekla bych, že se za těch pár let co jsme se neviděly naučíš ovládat.

Asi to budeš mít v povaze, kterou nehodláš měnit.“

Erika nečekaně vyskočila na nohy. Čekal jsem, že se vrhne na svou Victorii, ale zmizela mezi stromy. Victoria znejistěla. Rozhlížela se kolem sebe a hledala jakýkoliv pohyb, ale jediné co viděla, byly stromy houpající se ve větru. Vyskočila nečekaně. Popadla Victorii za krk a táhla ji dál od Margaret. Jak se soustředila, aby upírka byla co nejdál od lidské ženy, omylem uvolnila Victorii ruku. Ta se ohnala a loktem se strefila Erice do obličeje. Ozvalo se křupnutí. Alice vyjekla a chtěla běžet Erice na pomoc, ale zastavil jsem ji a běžel jsem tam sám. Odtrhl jsem Victorii od Eriky a začal s ní bojovat. Byla silná. Nenapadlo mě, že bude tak těžké najít její slabinu, ale byl jsem rychlejší, což byla skvělá výhoda. Když poznala, že nemá šanci, obrátila se a utekla.

Otočil jsem se na Eriku. Seděla na zemi a držela si nos. Sledovala Alici, která klečela u Margaret. Pomohl jsem jí vstát a přesunuli jsme se k Alici.

„Je pozdě. Victoria měla pravdu. Přeměňuje se.“ zašeptala.

Erika opřela hlavu o moje rameno. „Nechtěla to. Prosila mě, abych ji radši zabila než aby se z ní stalo… monstrum. Já ji ale zabít nedokážu!“

Nevěděl jsem, jak reagovat. Rád bych jí pomohl, ale ty dvě byly kamarádky a nerad bych jejich přátelství ukončil já a navíc takovýmto způsobem, i když si to jedna z nich přála. Alice to cítila stejně. Smrt bytosti, která kdysi byla člověk, je stejně zlá jako smrt člověka. Vražda Jamese byla jiná. On si to zasloužil, ale zaslouží si to Margaret?

            Mezi bolestnými skřeky ženy, přeměňující se v upírku, jsem postřehl dvě slova. Zabij mě. Erika se sesunula na zem vedle ní a jen zakroutila hlavou.

„Nedokážu to.“ zašeptala.

Alice se na ni ustaraně podívala. „Někdo to udělat musí. Když to neuděláme my, zabije se sama.“

Chvíli bylo ticho. I ptáci jakoby postřehli co se stalo.

Pak se Erika nadechla. „Udělám to. Jen… odejděte prosím.“

Přikývl jsem a s Alicí, která vstala ze země, jsme pomalu šli k autu.

„Co kdyby bydlela u nás? Doma teď nikoho nemá, jen by jí to připomínalo Margaret.“ snažila se Alice myslet na něco jiného, jen ne na to, co za chvíli přijde.

„Je to dobrý nápad.“ souhlasil jsem.

Přesto, že jsme se vzdalovali od louky, stále jsme slyšeli zoufalé prosby o smrt. S hlasitým křupnutím nastalo hrobové ticho, které přerušili pouze ptáci jenž vyděšeně vzlétli.

            Alice opět vyjekla. Objal jsem ji a čekal, až se uklidní. Stále jsme byli natolik blízko, abych slyšel myšlenky Eriky. Přála si, abychom odjeli a nechali ji tu. Pomalu jsem s Alicí postupoval k autu. Když se trochu uklidnila, rozběhli jsme se.

            Při cestě domů nikdo z nás nepromluvil. Před domem už na nás čekal Carlisle a Emmett. Když si všimli, že v autě není Erika ani Margaret, ztuhli.

„Erika je v pořádku, pokud se to tak dá říct,“ odpověděl jsem na nevyslovenou otázku jakmile jsem vystoupil.

Oba se na sebe podívali. „A Margaret?“

Alice zakroutila hlavou. Vešli jsme do domu a zamířili do obýváku. Esme se na nás z gauče smutně podívala.

„Musela ji mít opravdu ráda. Mluvila o ní jako o nejlepší kamarádce. Myslím, že tím pro ní taky byla.“ promluvila tiše.

„Co přesně se stalo?“ Carlisle si sedl vedle Esme.

Alice nebyla schopná mluvit, takže jsem se slova ujal já.

„Když jsme tam přišli, bylo už pozdě. Victoria Margaret kousla. Nemohli jsme ji zachránit.“

„Victoria?“ ozvalo se za mnou. Překvapeně jsem se otočil.

„Bello! Co tady děláš?“

„Přemluvila nás. Měla dobrý důvod. Prý jste dneska měli jít do kavárny.“ odpověděl za ni Emmett.

Zasyčel jsem. „Kavárna… Úplně jsem zapomněl. Promiň Bells.“

„To je v pořádku. Chápu to. Chtěl jsi zachránit život nevinné osoby. Tohle vždycky pochopím.“ trochu se usmála.

Ulevilo se mi a taky jsme se pousmál.

„Říkal jsi, že Victoria Margaret jen kousla.“ poznamenal Carlisle.

„Jak Erika řekla, Margaret nechtěla být upírkou. Chtěla… chtěla abychom jí zabili,“ zamumlala Alice.

„Erika to chtěla udělat sama.“ odpověděl jsem na nevyslovenou otázku. Pak jsem si vzpomněla na Alicin nápad v lese.

„A… co kdyby tu Erika bydlela s námi?“

Alice se na mě podívala. „Byl to sobecký nápad. Zapomeň na to.“

„Náhodou to je dobrý nápad. Teď bude potřebovat pomoc. Kdyby chtěla, klidně tu může zůstat.“ namítl Carlisle.

„Já už asi půjdu. Nechci aby Charlie začal vyvádět, že ještě nejsem doma. Do kavárny půjdeme až se to vyřeší, jo?“

„Dobře. Odvezu tě domů. Počkej na mě u auta.“

Usmála se a odešla.

„Jestliže je Victoria tady, je Bella v nebezpečí. Budu na ni dávat pozor, takže mě tu dneska nečekejte.“

Šel jsem ven za Bellou. Snad se k ní Victorie nedostane. Mohla by se chtít pomstít za Jamese.

            Nasedli jsme do auta a já pomalu jel po silnici. Chvíli jsme mlčeli. Nikdo nevěděl jak začít. Nakonec začala Bella.

„Myslíš, že by Victorie mohla chtít mě?“

„Je to možné, ale neboj. Budu u tebe a nedovolím, aby se ti cokoliv stalo.“

„Jen aby se něco nestalo tobě. Nebo ostatním.“

„Bello! Pořád myslíš jen na ostatní. Zkus taky jednou myslet na sebe. Nám se nic nestane.“

„Já vím,“ zamumlala.

Usmál jsem se na ni. „Nemysli na to. Mysli na to, co bude zítra ve škole. To je teď nejdůležitější.“

„Škola není důležitější než ty.“ zašklebila se.

Musel jsem se zasmát.

„Tak jsme tady. Odvezu domů auto a zkontroluju, jestli je všechno v pořádku. Pak přijedu.“ Políbil jsem ji. Když se vzpamatovala, vystoupila z auta a zmizela v domě. Nastartoval jsem a jel zpátky domů.

            Erika zrovna přicházela. Dívala se do země a nevnímala nic kolem. Když došla ke dveřím, zvedla hlavu a smutně se usmála na mou rodinu, která na ni už čekala. Vystoupil jsem a šel za ní.

Carlisle zaklel. „Máš zlomený nos. To ti udělala Victoria? Pojď podívám se na to.“

Mlčky šla za ním do kuchyně. Rosalie se koukala za ní dokud nezmizela ve vedlejší místnosti. Pak se otočila na mě a omluvně se usmála. Přikývl jsem. Nikomu neřeknu pravý důvod jejího utíkání před Erikou. I když to podle mě všem došlo.

            Po chvíli se Erika s Carlislem vrátili. Nos měla spravený, jako by ho ani zlomený neměla. Stále jsem jí v očích viděl smutek. Neustále si v hlavě přehrávala ten okamžik, kdy ukončila život své jediné lidské kamarádky, kterou za svůj dlouhý upírský život měla. Chvíli to vypadalo, že se tím přestane trápit, že začne myslet na něco jiného, ale první co se jí vybavilo, bylo jejich první setkání. Sedla si na zem a začala vzlykat. Byl to strašný zvuk. Zvuk utrpení, ztráty, smrti. Sedl jsem si vedle ní.

„Je to moje vina. Měla jsem vybrat jiné místo. Neměla jsem jí dovolit přidat se ke mně. Mohla žít bezstarostný lidský život, založit si rodinu a zemřít normální smrtí.“

„Eriko, to ona si to vybrala. Prokázala jsi jí pouze laskavost. Přála si snad žít s upírkou, ne?“ promluvila Esme.

„To ano, ale když už jsem to pro ní udělala, měla jsem splnit svou část dohody. Ochránit ji před upíry. Postarat se, aby jí nic neudělali.“

Jasper se pokusil ji svou silou uklidnit, ale ona na něj jen vyštěkla: „Nech toho!“

„Jestli chceš, můžeš tu s námi zůstat. Pomůžeme ti překonat ten smutek. Za chvíli to bude jen zlá vzpomínka. Náš život je nekonečný. Jednou by stejně musela zemřít. Lidé umírají.“

„Děkuju Carlisle, ale nechci vás obtěžovat svou přítomností. Vyřídím si to s Victorií a pojedu jinam. Možná do Itálie podívat se za Arem.“

„Neplácej hlouposti. Budeme rádi, když tu zůstaneš.“ zasmál se Emmett.

Usmála se a po chvíli přikývla.

„Děkuju.“

„Chceš si zajet pro svoje věci? Vezmeme s sebou i Edwarda a vyhodíme ho u Belly,“ nabídl Carlisle.

Opět přikývla a vstala. Nastoupili jsme do Carlislova auta a já vystoupil u Charlieho domu. Okno bylo otevřené. Skočil jsem dovnitř a usmál se na Bellu, sedící na posteli s knížkou v ruce.

„Ahoj.“ Usmál jsem se a lehl si na postel vedle ní. Pohladil jsem ji po tváři, která začala nabírat červenou barvu.

„Omlouvám se za ten dnešek. Můžeme tam jít zítra. Máš čas?“

„Samozřejmě, že mám.“ vydechla.

„Nechceš už spát?“

„Nejsem unavená.“ namítla.

„Usínáš v sedě.“

„Nepřeháněj.“

„Já nepřeháním. Jen chci, abys byla zítra vyspaná. Zítřek bude celý náš.“

Usmála se a lehla si.

„No vidíš.“ Dal jsem jí pusu na čelo a přesunul se do rohu, odkud jsem jí sledoval. Usnula, až když jsem použil její ukolébavku.