Konkurence pro Bellu

Autorka: Xemantha

Povídka, volně navazující na Stmívání.

Nejprve bych ráda poděkovala duhovému králi a Aniqay. Obě mi s touto povídkou hodně pomáhají.

Část 1. - Lov

Poprvé jsem si jí ve škole všiml dnes. Okamžitě mi došlo, že je stejná jako já – upírka. Bledá kůže, kruhy pod očima, ladná chůze. Díky Belle jsem tyhle zvláštnosti vnímal lépe. A také jsem lépe vnímal krásu oné dívky. Když procházela kolem mě, bylo to jako by mě ovanul jarní větřík. Svěží, příjemný. Když si Bella všimla, jak na tu holku koukám, dloubla do mě. „Edwarde? Vnímáš mě?“

Nemohl jsem od ní odtrhnout oči, ale jakmile jsem si všiml naštvaného tónu v Bellině hlase, otočil jsem se a znovu jsem sledoval její nedojedený oběd.

„Kde jsem to skončila… Ach už vím. Takže kam pozítří půjdeme?“

„Nic mě nenapadá. Už jsme byli snad všude,“ omluvně jsem se na Bellu usmál. Stejně jako vždy, ji můj úsměv zhypnotizoval.

„Ehm tak co… znovu zajít do té kavárny? Bylo tam hezky nemyslíš?“

Přikývl jsem. Má pravdu. Ta kavárna byla opravdu hezká a hlavně tmavá.

„Takže dohodnuto. Už by jsme měli jít. Za chvíli zvoní.“ připomněla.

„Neměla bys na ten tělocvik chodit. Dneska zakopáváš víc než obvykle. Ještě se mi tam zabiješ.“ ušklíbl jsem se.

Bella mě jen probodla pohledem a odnesla tác s jídlem.

Půl minuty před začátkem angličtiny do třídy vešla ta nová. Rozhlédla se po třídě a sedla si do lavice přede mnou. Byla krásná. Chtěl jsem se dotknout jejích černých sametových vlasů, ale myslel jsem na Bellu. To jí nemůžu udělat. Miluji ji. Ale pak se na mě otočila.

„Ahoj. Já jsem Erika Greenová,“ usmála se.

„Edward Cullen. Kdy jsi se přistěhovala?“ Překvapilo mě to, ale nedal jsem to na sobě znát.

„Včera. Čekala jsem, že to tu bude hezčí. Margaret nemá ráda takovýhle místa.“

Nadzdvihl jsem jedno obočí.

„Margaret je moje teta,“ vysvětlila. „Moji rodiče zemřeli při autonehodě a od té doby se o mě stará.“

Cítil jsem, že lže. Ale zmátlo mě, že na nic nemyslela. „Promiň.“

„To je v poho. Je to už dávno. Ani si to nepamatuju.“

Tentokrát jsem na vteřinku něco postřehl. Ale než jsem se jí stihl zeptat proč sem přijela, vešel do třídy učitel.

            Po hodině, kdy jsem si kreslil obrázek Belly, jsem jako vždy rychle odešel za svou láskou. Když vyšla z tělocvičny, všiml jsem si její nové modřiny na ruce.

„Já ti to říkal. Až se do tělocvičny dostanu, osobně si to s tím topením vyřídím.“

Ignorovala mě a zamířila k Volvu. Po cestě jednou klopýtla, ale chytil jsem ji včas – jako vždy. Jen naštvaně zamumlala dík a pokračovala k autu. Kousek od něj se zastavila a koukala na vedlejší auto. Podíval jsem se na něj také. Krásné nové černé Lamborghini.

„Kdo z rodiny si koupil nové auto?“ zeptala se udiveně.

„Nikdo.“ šel jsem k ní. Pak se z jedné budovy vyřítila Erika a běžela k autu. Když probíhala kolem mě, usmála se. Pak nastoupila do auta a odjela.

„Ty ji znáš?“ naštvaně se na mě podívala Bella.

„Žárlíš? Seznámili jsme se před angličtinou.“

„Pche.“ Nastoupila do Volva na místo spolujezdce.

„Holky…“ povzdechl jsem si, sedl za volant a vyjel z parkoviště. „Kam to bude?“

„Domů. Dneska se musím učit.“ ušklíbla se.

Zamyslel jsem se. „Takže… Nechceš abych dneska byl s tebou?“

„Chci! Ale možná bude lepší, když se budu učit sama. Aspoň se po dlouhé době něco opravdu naučím.“

Uraženě jsem se na ni podíval: „Nevadí. Stejně jsem si chtěl něco zařídit.“

„Můžu vědět co?“

Mlčel jsem.

            Zastavil jsem před Charlieho domem a pomohl Belle z auta. Už se na mě nezlobila a lehce se usmála. Společně jsme došli ke dveřím. Políbil jsem ji a počkal až  zavře dveře. Pak jsem se vrátil do auta a jel do lesa. Chtěl jsem se projít a přemýšlet o Erice, o tom co budu dělat. Co budu dělat když bude vegetariánka, co budu dělat když bude zabíjet lidi. Šlo mi hlavně o bezpečí Belly. Nemohl jsem dopustit, aby se jí cokoliv stalo.

            Auto jsem zaparkoval na začátku lesní cesty a šel na naši louku. Doufal jsem, že tam přijdu na co nejlepší řešení.

Po nějaké době jsem odjel zpátky ke škole. Měl jsem v plánu zjistit, kde Erika Greenová bydlí. Snadno jsem se do budovy dostal a ještě snadněji jsem našel její složku. Napadlo mě, jak těžké by to bylo pro normálního člověka. Zakroutil jsem hlavou, abych z ní vytřásl tu hloupou myšlenku a zapamatoval jsem si adresu. Rychle jsem se vrátil k autu a jel jsem se na ni podívat. Stále jsem musel myslet na Bellu, ale moje zvědavost byla silnější. A navíc mi šlo o Bellino bezpečí. Nezdálo se mi, že ta upírka je také vegetariánka, ale proč by pak chodila do školy? Dojel jsem na místo, před překrásný dům na kraji Forks. Byl jen o něco málo větší než náš, ale měl méně oken. Zazvonil jsem.

„Je otevřeno.“ ozvalo se z domu o půl vteřiny dřív než jsem zazvonil. Vešel jsem a zamířil do místnosti, kde jsem ji cítil. Přestože upíry necítím nijak zvláštně, ona voněla velmi zajímavě. Jakoby stále byla člověk, což je nemožné. Když jsem k ní přišel, usmála se na mě.

„Čekala jsem, že přijdeš.“

„Čekala?“ nechápal jsem. V její mysli jsem viděl sebe – při zabíjení pumy.

Jen se víc usmála.

„Kdo jsi!!“

„Uklidni se Edwarde. Prosím. Jak jsem řekla, jsem Erika Greenová. Moje opatrovnice je na dvoudenním výletě, takže si můžeme v klidu promluvit a nikdo nás nebude přerušovat. Alespoň ne kvůli mně.“ Ukázala na křeslo naproti gauči kde napůl ležela, napůl seděla. Sedl jsem si, ale stále jsem dával pozor. Kdyby udělala něco neobvyklého, ihned bych zareagoval.

„Takže… Vy si říkáte vegetariáni, že?“ zeptala se.

„Ano. Ty nejsi?“

Zasmála se. „Ne, to opravdu ne.“

Potichu jsem zavrčel. Myslel jsem si to. Sice má černé oči, ale stále je v nich vidět i červená. Dlouho nejedla. Musím Bellu lépe chránit. Erika určitě viděla, jak se k ní chovám.

„Přemýšlíš jestli nechci vysát tvou holku? Neboj. Tak hloupá nejsem. Tvá rodina je velká. Nechtěla bych se vám postavit.“

Nic jsem nechápal. Chytrá upírka, zřejmě i silná, přijede do malého městečka, kde je každá vražda vidět lépe, protože je tu málo obyvatel. Ve velkém městě by se i deset vražd hned ztratilo, ale tady ne. Musí chtít jednu určitou osobu. Ale kdybychom zjistili, že zabila jediného člověka, postavili bychom se jí.

„Vlastně tu jsem také kvůli vaší rodině. Jste velmi zajímaví. Upíři, co pijí pouze krev zvířat. Carlisle musí mít lidi opravdu rád. Na druhou stranu vás možná trochu chápu. Zůstalo vám něco z vašeho původního života. Kdybych si pamatovala svůj předchozí  život, asi bych se také stala vegetariánkou.“ Mluvila vážně. Uvolnila se, a proto jsem jí dokázal pohlédnout do mysli. Vnímala mě jako krásného upíra.

„Můžeš zkusit nezabíjet lidi. Rádi ti pomůžeme.“

„Ano, máš pravdu. Mohla bych to zkusit. V to jsem také částečně doufala. Že mi pomůžete. Jak vidíš, dlouho jsem nejedla.“

„Alice předpověděla, že zítra bude slunečno, takže asi půjdeme lovit. Připoj se k nám jestli chceš. Přijedu sem pro tebe ráno autem ano?“

„Děkuju ti.“ usmála se. Její úsměv byl upřímný. A také okouzlující.

„Sbohem zítra.“ Odešel jsem k autu. Cítil jsem její pohled, ale neotočil jsem se. Nastoupil jsem, nastartoval a rychle jel k nám domů. Musím to probrat s rodinou.

„Můžeme jí věřit?“

„Ano. Myslela to upřímně.“ I když to nic znamenat nemuselo. Předtím přede mnou dokázala skrýt své pravé myšlenky.

„Alice?“ otočil se na ni Carlisle.

„Bude to normální lov, jen tam bude o lovce víc. Nic zvláštního nevidím. I když, mám pro tebe špatnou zprávu Emmette. Její oblíbené zvíře je medvěd.“

Emmett potichu zavyl: „Proč zrovna já?“

„Proč bychom jí nemohli věřit? Jestliže dlouho nejedla, může to znamenat, že s tím chce bojovat.“ ozvala se Esme.

Přikývl jsem. „Zkusit to můžeme. Jsme silní. Nic se nám nemůže stát. A Belle se taky nic nestane.“

„Dohodnuto. Už se těším, až ji uvidím. Další členka naší upírské rodinky.“ zaradovala se Alice.

Usmál jsem se na ni a šel jsem ven. Musím vidět Bellu!

            Když jsem doběhl k Charlieho domu a vylezl jsem do jejího pokoje, už spala. Byla tak krásná. Zrovna ze spaní volala moje jméno. Z jejích úst znělo úžasně. Sedl jsem si do rohu a celou noc se na ní díval. Uvažoval jsem, jestli bych ji mohl někdy opustit a jaké by to bylo. Povedlo by se mi to vůbec? Někdy ve čtyři hodiny ráno jsem začal myslet na Eriku. Mluvila o smrti lidí jako o něčem přirozeném. Když to říkala, přišlo mi, že to opravdu přirozené je. I když jsem si stále uvědomoval, že to je hřích, kterého se už nikdy nedopustím.

Musel jsem svoje přemýšlení přerušit. Bella se začínala probouzet. Rychle jsem vyskočil z okna a běžel domů pro auto. Během jsem si pročistil hlavu a když jsem seděl v autě, myslel jsem pouze na lov. Erika na mě už čekala před domem. Překvapilo mě, co na sobě měla. Kožené kalhoty, černé upnuté triko bez rukávů. Nejvíc mě ale překvapily její boty. Věděla, že se chystáme do lesa, přesto si vzala kozačky. Sedla si vedle mě, na místo spolujezdce a usmála se stejným okouzlujícím úsměvem jako včera. Na nic jsem se nevyptával a jel jsem k nám.

„Pojede celá rodina?“ zeptala se.

„Jen já, Carlisle, Emmett a Alice. A ty.“ usmál jsem se.

„Včera jsi říkal, že Alice předpověděla, že bude slunečno. Vidí do budoucnosti?“

„Ano. Já zase čtu myšlenky. A Jasper ovládá emoce lidí kolem sebe.“

„Páni. Jste opravdu silná rodina. Volturiovi se o vás už zajímali, že?“

Mlčel jsem. Skutečně se o nás už zajímali. Jsme silní. Rádi by nás měli ve svém hradě. Zastavil jsem před domem. Vystoupila a chvíli si dům prohlížela. Dveře se otevřeli a z domu se vyřítila Alice.

„Ahoj!“ zvolala nadšeně jako vždy.

„Ty jsi Alice, že? Těší mě. Jsem Erika.“

„Mě taky těší. Jdeme do lesa. Jsi si jistá, že je to vhodné oblečení?“

Erika se zasmála: „Ano, jsem si jistá. V lovu jsem nejlepší, když na sobě mám své oblíbené oblečení, ve kterém jsem nejjistější.“

Alice se zamračila. „V lovu. Lovila jsi někdy zvěř?“

„Hodněkrát“ přikývla.

„A kde přesně?“ připojil se k rozhovoru Carlisle, který přišel spolu s Emmettem.

„Tak různě. V Rumunsku, na Aljašce, na Sibiři. Hodně jsem cestovala.“

Páni. Musí být hodně zkušená. Všichni mysleli na to, jak užitečná bude v naší rodině. Ona doufala, že ji mezi sebe přijmeme. Myslím, že to klapne.

„Pojďme. Už se nemůžu dočkat,“ vypískla Alice.

Carlisle přikývl a zamířili jsme k připravenému Jeepu. Emmett si sedl za volant, Carlisle na místo spolujezdce a já s Alicí a Erikou dozadu. Po nějaké době tiché jízdy jsme se dostali na místo.

Erika se usmála: „Vypadá to tu zajímavě.“

Všichni jsme vystoupili a rozhlédli jsme se po lese.

„Grizzly.“ ucítil Emmett první oběť. Alice se začala smát, protože věděla co bude následovat. Erika se najednou, ve stejnou chvíli jako Emmett, rozběhla za medvědem. Já s Carlislem jsem po chvíli běžel za nimi. Když jsme doběhli na místo, obrovský medvěd ležel na zemi, Erika sála jeho krev a Emmett stál vedle a naštvaně ji pozoroval.

„Je rychlá.“ zaklel.

„A hladová.“ zahuhlala Erika. Emmett zakoulel očima a šel si najít svého grizzlyho. Carlisle odešel za ním a zůstali jsme tam jen my dva. Nemohl jsem od ní odtrhnout oči. Byla tak krásná. Když vstala, usmála se na mě. Nemohl jsem se pohnout. Její oči dostaly krásnou barvu. Vlastně to byla kombinace tří barev. Rudé, zlaté a černé.

„Děje se něco?“ zeptala se po chvíli.

Rychle jsem zakroutil hlavou. Pak jsem ucítil jak se k nám blíží puma. Ucítila mrtvého medvěda. Erika se na mě podívala.

„Teď ti ukážu jak lovím já.“ usmál jsem se. Sedla si na pařez dva metry od medvěda a sledovala mě. Počkal jsem až puma přijde blíž. Protože nejsme lidé, neucítila nás. Něco ucítila, ale bylo to pro ni neznámé, a tak se pomalu přibližovala ke grizzlymu. Ve vhodnou chvíli jsem na pumu skočil a přimáčkl ji k zemi. Jednou rukou jsem jí držel tlamu, druhou přidržoval tělo. Netuším jestli jsem měl takový hlad nebo jsem se jen chtěl předvést, ale zakousl jsem se zmítající se pumě do holého krku a vychutnával si teplou zvířecí krev. Erika se na pařezu usmívala.

„Pěkný, ale není to tak vzrušující, když o tobě neví. Když se chceš pobavit, musíš se jí ukázat a naštvat ji. Pojď se mnou. Ukážu ti to.“ S těmi slovy vstala a šla na sever.

„Počkej,“zastavil jsem ji, „kdo to po nás uklidí, hm?“

Otočila se. „Jo. Na to jsem zapomněla. S Jamesem jsme měli několik hladových vlků. Vždycky maso sežrali a zbytek jsme klidně mohli nechat. Na místech, kde jsme lovili, byli vlci obvyklými členy lesního království.“ Usmívala se při vzpomínce na tyto časy. „Ano, říkala jsem, že jsem zabíjela lidi, a že mi to nevadilo,“ pokračovala, když si všimla mého udiveného výrazu, který ovšem vytvořilo něco jiného než si myslela, „ale lov zvířat je mnohdy zábavnější než pronásledování slabých lidí, plahočících se neznámo kam.“

„Říkala jsi James?“ promluvil jsem.

„Ano. Znáš ho?“ překvapeně se na mě podívala.

„Jestli myslíme toho samého, pak ano.“ zavrčel jsem při vzpomínce na událost ve Phoenixu.

„Světle hnědé vlasy, ostražitý pohled. Je to on?“

Tentokrát jsem vrčel hlasitěji a silněji, až ze mě šel strach.

„Udělal ti něco?“ zeptala se opatrně.

„Ublížil Belle. Před měsícem a půl se ji pokusil zabít. Ale přišli jsme v čas a zabili jsme ho.“

Tohle Erika nečekala. „Za-zabili? On je mrtvý?“

„Vadí ti to snad?“ Ano vadilo jí to. Měla ho ráda. Ne jako partnera, ale jako dobrého kamaráda, se kterým si kdysi hrála.

„Lovili jsme spolu asi dva roky. Nějak jsem si na něj zvykla. Ale je to dávno. Můžeš mi to vyprávět? Jak Bellu našel a jak to skončilo? Prosím.“

Jejímu pohledu se nedalo odolat, a tak jsem začal vyprávět.

„Hráli jsme baseball. Bella se na nás koukala. Uslyšel to a spolu se svými přáteli, Laurentem a Victorií se přišli podívat. Všechno probíhalo dobře. Jasper udržoval příjemnou náladu. Pak si ale všimli Belly a chtěli ji zabít. Samozřejmě jsme ji bránili, ale James to bral jako výzvu.“

„To je mu podobné.“ šeptla Erika.

Pokračoval jsem. „S Alicí a Jasperem utekla do Phoenixu, kde měla matku. Já, Emmett a Carlisle jsme měli za úkol postarat se o Jamese, Rosalie a Esme o Victorii. Laurent zbaběle utekl. Ale pak jsme Jamese ztratili a on se dostal do Phoenixu. Tam přilákal Bellu do starého baletního studia, kde se ji pokusil pomalu a bolestivě zabít. Podařilo se mu ji kousnout, ale jak jsem už řekl, přišli jsme včas. Jed jsem jí vysál a za nějakou dobu se zotavila. Teď už je to jen zlá vzpomínka.“

„A Victorie?“

„Ta někam utekla.“

„Páni. Musíš mít Bellu opravdu rád.“

Ušklíbl jsem se: „Ano. Miluji ji. Je mi jedno, že je člověk.“

Znovu si sedla na pařez a sledovala šišku na zemi. „James byl dobrý stopař. A skvělý upír. Ne. Nejsem na vás naštvaná, že jste ho zabili. Jistě si to zasloužil.“

Věděl jsem to, ale přesto jsem se ze slušnosti zeptal.

„Co přesně jsi k němu cítila? A co cítil on k tobě? Teda jestli se můžu zeptat.“

Usmála se. „Choval se ke mně jako je kamarádce, občas i jako k partnerce. Co ke mně doopravdy cítil nevím. A co jsem k němu cítila já… Měla jsem ho ráda, ale nedokázala bych s ním dlouho žít. Nic nám nechybělo, bavili jsme se, ale to bylo všechno. A já jsem necítila potřebu patřit k nějakému upírovi. Už v té době jsem byla dost silná a myslím, že i chytrá na to, abych mohla žít sama. Proto jsme se rozešli.“

„Takže jsi Victorii nepoznala?“

„Další důvod. Objevil ji a chtěl, aby se k nám přidala. Ale pochop. Dvě upírky a jeden upír. Tak trochu jsme o něj bojovaly. Po měsíci jsem je opustila a šla jsem svou cestou.“

Vedle Eriky se objevila Alice.

„Ahoj. O čem se bavíte?“ usmívala se.

Moje nová kamarádka se na mě prosebně podívala. Nechtěla, aby to někdo z mé rodiny věděl. Přikývl jsem.

„O lovu.“

„Vidím. Ani jste se nezbavili těch zvířat,“ ukázala na medvěda a pumu. „Pomůžu vám. Chcete?“

Oba jsme přikývli a pustili se do zahrabávání zvířat. Po chvíli jsme to měli za sebou.

„To bylo všechno co jste ulovili? Fíha jak dlouho si tu takhle povídáte?“

„No… hodně dlouho,“ usmála se Erika.

„Asi ještě půjdeme něco najít.“

Alice se na nás významně usmála.

„Neblázni! To bych Bells neudělal. Jen jsme ještě neskončili s vyprávěním,“ zareagoval jsem hned. Alice se zasmála a šla někam do lesa. Schválně jsme šli na opačnou stranu.

„To je takhle… nadšená vždycky?“ usmála se.

„Většinou. Miluje všechny akce. Strašně ráda něco pořádá. A musím tě varovat. Jestli se přidáš k naší rodině, hrozí, že si s tebe udělá panenku na hraní. Má ráda módu a nakupovaní“ zasmál jsem se.

„Budu na pozoru.“

Nečekaně vyskočila na strom a během vteřinky byla asi v půlce, kde začínaly silné větve. Ladně a bez zaváhání přeskakovala z větve na větev, jen občas si pomohla rukou. Dost mě to překvapilo. Nikdy by mě nenapadlo, že se někdo může v takovýchto botách pohybovat tak jistě. Vypadala jako zkušená baletka. Běžel jsem po zemi a sledoval ji. Po nějaké době seskočila přímo před pumu, které se připravovala napadnou nic netušící srnku. To šelmu velmi rozzuřilo. Erika před ní utíkala, ale přizpůsobovala svou rychlost rychlosti šelmy. Několikrát trochu přidala a škádlila pumu tím, že na ni znuděně čekala. Ať se šelma snažila sebevíc, nikdy upírku nechytila. Často to vypadalo, že ji chytí, ale Erika vždy utekla. Uprostřed menší mýtiny zastavila a čekala na pumu. Ta se k ní pomalu přibližovala. Já se zastavil natolik blízko, abych mohl vidět každý jejich pohyb a zároveň natolik daleko, aby mě puma neucítila. Obě na mýtině tančily jako pár krasobruslařů na ledě. Šelma se občas pokusila o výpad, ale Erika uhnula. I ona několikrát zaútočila, ale pouze slabě aby puma stihla uhnout a ještě více se rozzuřila. Najednou Erika nečekaně zaútočila. Nestihl jsem postřehnout přesné pohyby jakými toho dosáhla, ale skončilo to tak, že seděla na zemi v tureckém sedu, jednou rukou držela tělo predátora jako by to byl její mazlíček a druhou jí držela hlavu odkloněnou, aby mohla sát krev. Předtím mě ani nenapadlo, že by naši rodinu mohla v boji porazit, ale teď jsem začal pochybovat. Nebezpečně krásná a nebezpečně silná. Jestli o ní Volturiovi věděli, o čemž jsem nepochyboval, museli se snažit ji přesvědčit, aby se k nim přidala. Ale nepovedlo se jim to, jinak by tu neseděla.

Na mýtinu, na místo kde seděla Erika, dopadlo několik paprsků slunce. Její kůže se třpytila a když se na mě podívala, teď už zlatýma očima, úplně jsem zapomněl na Bellu a na svůj dosavadní život. Přál jsem si, aby ona mohla být součástí mé budoucnosti. Z přemýšlení mě vytrhlo Carlisleovo zavolání. Po chvíli přišel k nám na mýtinu. Překvapeně se podíval na Eriku. I jemu se zdála okouzlující. Na chvíli zavřel oči a když je znovu otevřel, byl rozhodnutý na tohle už nemyslet.

„Za chvíli půjdeme. Edwarde jestli se chceš ještě napít tak si pospěš.“ dodal, když uviděl, že mé oči nejsou čistě karamelové. Přikývl jsem a vydal se do lesa najít nějaké zvíře. Po chvíli jsem narazil na srnku. Nechtěl jsem nijak zdržovat, tak jsem se spokojil s ní.

Když jsem se vrátil na mýtinku, puma byla zahrabaná a Erika s Carlislem byli pryč. Zřejmě už odešli k autu. Rozběhl jsem se za nimi. Po cestě jsem potkal Emmetta.

Usmál se na mě: „Tak co bráško? Napapanej?“

Vrhl jsem na něj uražený pohled a beze slova mu utekl. Když jsem dorazil k autu, všichni až na Emmetta už seděli vevnitř. Sedl jsem si dozadu vedle Eriky a čekal spolu s nimi. Emmettovi to dlouho netrvalo a vyrazili jsme domů.

Ticho protrhla stále nadšená Alice. „Tak co? Které zvíře ti chutnalo nejvíc?“

Emmett se pootočil, aby Eriku viděl v zrcátku a čekal co odpoví. Doufal, že se nakonec rozhodne jinak.

„Vždycky jsem měla na první místě medvědy a dnes se to nezměnilo.“ usmála se.

Emmett naštvaně dupl na plyn, já s Alicí jsme se rozesmáli. Carlisle se jen usmíval.

„Co jsem řekla?“ nechápala Erika.

„Medvědy má Emmett nejraději. Já mám zase slabost pro pumy.“ rychle jsem vysvětlil.

Zasmála se. Její smích zněl jako zvonkohra. Celou cestu jsem se na ní musel dívat. Přerušil mě až Emmett, když zahučel, že jsme doma.

„Nechceš s námi strávit ještě pár hodin? Rád bych slyšel nějaké tvé příběhy.“ promluvil Carlisle.

„Proč ne? Stejně teď nemám nic na práci.“

Ostatní už byli v domě. Pomohl jsem Erice z auta. Odměnila mě tím krásným úsměvem, který uměla jen ona. Šla dovnitř a já šel za ní. Carlisle mě, ale před dveřmi zastavil.

„Edwarde doufám, že nezapomínáš na Bellu. Ranilo by jí, kdyby zjistila, jak se k Erice chováš. Vypadá to, jako by jsi do ní byl zamilovaný.“

Zakroutil jsem hlavou. Jak si to může myslet?! Bez Bells bych nedokázal nikdy žít. „Neboj. Jen chci, aby pro ní byl přechod k vegetariánství lehčí.“ Byla to částečně lež, částečně pravda. Ale celou pravdu jsem mu říct nemohl.

„Dobrá.“ přikývl a šel dovnitř. Já ho následoval. Všichni až na Rosalie seděli v obýváku kolem Eriky. Rosalie byla opřená o zeď a sledovala je. Žárlila. Přišlo jí, že je Erika krásnější.

„Ahoj Rose. Co se děje?“ zeptal jsem se jí s úsměvem.

„Ty to víš.“ odsekla a odešla nahoru do svého pokoje.

Povzdechl jsem si a v obýváku si sedl vedle Alice.

„Kdy jsi byla přeměněna?“ zeptal se zvědavě Jasper.

Erika se usmála. „Někdy v polovině devatenáctého století. Přesně si to nepamatuju.“ Lež.

„Takže si nepamatuješ svou přeměnu? A život předtím?“ pokračoval ve vyptávání.

„Ne.“ Další lež. Co před námi tají?

„Co jsi dělala potom, co jsi zjistila kdo jsi?“ Tentokrát se zeptala Alice.

„Začala jsem zjišťovat co nejvíc o upírech. Kde žijí, zvyky, pravidla,“ vzpomínala. „Teprve potom, co jsem zjistila všechno důležité, jsem si vybrala svou budoucnost. Lov.“

„Které místo se ti líbilo nejvíce?“

„Asi Egypt.“

„Egypt? Ale tam je stále slunce,“ namítla Esme.

„Ano, ale v Egyptě je také normální, že je žena celá zahalená. Nechávala jsem si odkryté pouze oči. A v noci jsem stejně jako ostatní svou masku sundávala. Nikomu to nepřišlo divné.“

„Zkoušela jsi krev velblouda?“ Všichni se na Emmetta podívali, někteří zhnuseně, někteří pobaveně. Já osobně spíše pobaveně.

„Ne. Měla jsem výhodu, že v poušti se lidi normálně ztrácejí,“ zasmála se. Všimla si výrazů na obličejích, které se na ní otočily. „Omlouvám se. Síla zvyku.“

„Jsi v lovu dobrá. Jak moc se o tebe Volturiovi zajímali?“ vyslovil jsem otázku, kterou jsem jí chtěl položit už v lese.

„Vlastně jsem za nimi přišla sama. Zajímalo mě vše, co se týkalo upírů. Byla to nejrychlejší a nejjednodušší možnost. V té době jsem ale ještě zdaleka nebyla tak dobrá jako teď. Mile mě přivítali a odpověděli na většinu mých otázek. Aro si všiml mé bystrosti a už tehdy mi nabídl, že u nich mohu zůstat. Ale já chtěla víc cestovat, poznávat svoje možnosti, zdokonalovat se. Před asi dvaceti lety se k nim doneslo o mě. Že se ze mě stala silná lovkyně. Aro poslal Jane, aby mě přivedla. Neřekla mi, proč mě chtějí vidět, ale hned mi došlo, že mi nabídnou práci u nich. A nemýlila jsem se. Aro mi stejně klidně, jako předtím, nabídl práci a já stejně klidně a zdvořile odmítla. Požádal mě, jestli bych u nich nemohla ještě pár dní zůstat. Řekla jsem si, proč ne. Ale Aro se mě celou dobu snažil přesvědčit. Prý že u nich bych měla vše. Stále jsem odmítala, až přešel k vyhrožování. To se mi nelíbilo a utekla jsem. Poslal na mě několik svých upírů, ale pro mě to byla hračka. Právě v Itálii jsem poznala Margaret. Prchala jsem před Volturiovými a ona mi nabídla pomoc. Byla, a stále je, člověk. Jenže i tehdy o upírech věděla dost. Byla mladá a opatrná. Nikdy se nechtěla stát upírkou i když nás obdivovala. Úplně jí stačilo, že jsem souhlasila s její nabídkou. Chtěla jsem se někde usadit, přiučit se také něčemu jinému než lovu. Hodně mi pomáhala. Nejdřív jsme zkusily Londýn. Krásné místo, vše klapalo. Chodila jsem do školy, ona byla moje opatrovnice. Pak už jsme tam nemohly zůstat. Vypadala jsem moc mladá na věk, který jsem měla v dokladech. Vybíraly jsme jiné místo. Navrhla jsem Ameriku a ona vybrala Forks. Souhlasila jsem, protože jsem o vás už slyšela a věděla jsem, že jste se tu usadili. Tak jsem tady.“

„Nikdy jsi se nepokusila ji zabít? Byť jen omylem?“ zajímal se Carlisle.

„Jednou. Před patnácti lety. Věděla, že na mě musí dávat pozor. Když si všimla, že začínám mít hlad, uhýbala mi z cesty. Více času trávila venku. Poté, co jsem se najedla se zase vrátila. Jednou jsem četla velmi tlustou a zajímavou knihu. Dva dny v kuse. Pozdě si všimla, že začínám mít hlad. Když jsem dočetla, uviděla jsem ji jako první a vyskočila po ní. Zachránily ji její rychle reflexy. Moc nepanikaří takže ihned vyběhla ven mezi lidi. Ztratila se mi a já musela najít opuštěnou kořist, abych se nakrmila. Když jsem se vrátila domů, už tam čekala. Omlouvala jsem se jí, ale ona trvala na tom, že to byla její vina.“

„Páni.“ vydechla Alice.

Erika se podívala z okna. „Už budu muset jít. Margaret se za chvíli vrátí.“ S těmi slovy vstala a šla ven. Alice běžela za ní se slovy se slovy „Odvezu tě!“. Já jsem vstal a šel ven za nimi. Carlisle se na mě tázavě podíval.

„Půjdu za Bellou.“ odpověděl jsem na nevyslovenou otázku a rozběhl jsem se k známému domu. Když jsem vlezl do pokoje, Bella lehala do postele. Hned jak mě uviděla, vrhla se na mě.

„Edwarde! Už jsem myslela, že nepřijdeš!“

Usmál jsem se a políbil ji na rty. „Jak bych mohl nepřijít? Byl by to hřích.“

Zasmála se. Chvíli mi hleděla do očí a o něčem přemýšlela.                                                       

„Copak tě trápí?“

„Uvažovala jsem, co jsi dneska dělal.“

„Byli jsme na lovu a pak řešili jednu věc. Která tě ale vůbec nemusí zajímat.“

Zamračila se na mě a vrátila se do postele.

„Jsem unavená.“ zívla.

Šel jsem za ní. „Spi sladce.“ Políbil jsem ji na čelo a začal broukat její ukolébavku. Po chvíli usnula. Měl jsem celou noc na přemýšlení.