Chronicles of Eternity

Autorka: Ajushka

Kapitola první – Rodinné spiknutí

„Prosím, co ti to udělá?“ naškrábala jsem v rychlosti na nejbližší papír a za vteřinu už si to  zmačkaný v kuličce plachtil směrem vzad.

„Slečno Cullenová?“ ozval se hlas slečny Cortézové.

„Creo que no.“ odvětila jsem nevzrušeně na otázku, kterou jsem přeslechla. K mému nevelkému překvapení se slečna Cortézová spokojeně otočila a pokračovala ve výkladu. Já mezitím v letu zachytla papírovou kuličku, která se ke mně vracela.

„Z jistých důvodů ne. Ale jednou se to dozvíš, slibuju.“ stálo tam elegantním písmem.

Předstírala jsem, že mě to nevytočilo a zamyslela se. Existuje nějaký důvod, proč to přede mnou tají. Jsou tím otravní a hlavně...CHCI  TO VĚDĚT!

Uslyšela jsem zezadu škodolibý smích a obrátila oči v sloup. To čtení myšlenek by se mu mělo zatrhnout. Narušuje mi to soukromí...

V tomto okamžiku mě opět kolem ucha prosvištěl vzkaz. Chytla jsem ho na poslední chvíli.

„Nechovej se jako puberťačka, zlato ;)“

Tiše jsem zavrčela. Proč ho tak baví mě vytáčet?

„Možná sis toho ještě nevšiml, ale já JSEM puberťačka. A nechovej se jako můj otec.“

Papír už svištěl vzduchem. A v deseti vteřinách byl zpátky.

„Možná sis toho ještě nevšimla, ale já JSEM tvůj otec.“

„Hahaha.“ zněla má odpověď, ovšem pouze v myšlenkách, nač plýtvat papírem. Nelze se divit, že ze španělštiny toho moc nemám, když sdílím učebnu s Edwardem. Čekala jsem na zvonění jako na smilování. Když konečně přišlo, vystřelila jsem z učebny, ve snaze Edwardovi utéct. To, že se jednalo opravdu jen o snahu mi bylo jasné hned vzápětí.

„No, tak,“ pošeptal mi do ucha „Je to pro tvoje dobro...“

„Hmm“ zahučela jsem neurčitě a snažila se tvářit uraženě. Jenže když je poblíž Edward a snaží se do vás hustit kajícnou omluvu, moc dlouho být uražení nevydržíte. Když jsme mířili k učebně angličtiny, nálada byla opět bezvadná. Zevnitř zrovna vycházela krásná tmavovlasá dívka – má matka. Na její dokonalé tváři se jí rozhostil úsměv, když nás spatřila.

„Renesmee, Edwarde“

„Bello“ oplatili jsme jí unisono.

Na neslušnou líbací scénu která následovala jsem po dlouhodobém soužití s mými rodiči byla téměř zvyklá. Ti dva se po sedmnácti letech manželství chovali stále jako naprosto zamilovaní puberťáci. Někde v hloubi duše jsem jim záviděla. Já sama jsem nikdy nic takového nezažila. Nikdy jsem nepocítila onu 'šílenou zamilovanost', kterou inzerovali při okamžiku nalezení své pravé lásky. S pár kluky jsem chodila, ale nikdy to nebylo to, co jsem měla pocit, že by to mělo být. S mojí rodinou jsem si rozuměla bezvadně, dalo se s nimi mluvit o všem, ale když jsem si jim stěžovala na tohle, vždycky se zatvářili strašně divně a nevydolovala jsem z nic nic lepšího, než „Jednou najdeš toho pravého, uvidíš“.

Ze zemyšlení mě vytrhl hlas místního frajírka Freddieho.

„Hej, Renesmee...“

Vyprskla jsem smíchy, když jsem uslyšela Edwardovo zavrčení. Papínek zjevně žárlil.

„Ano Freddie?“ optala jsem se sladce.

„Potřebuju s tebou mluvit, máš čas?“

Ignorovala jsem Edwarda a jeho rozčilený výraz a nechala páreček o samotě. Dobře Edwardovi tak.