«  Kapitola druhá - Otázky

Zamžourala jsem očima. Kde to jsem? Všude bylo bílo. Žádná zem, žádný strop, podlaha, zdi… Přesto jsem cítila, že ležím na něčem měkkém. Nějaká postel, samozřejmě, že bílá.

Hlava mě pálila, nemohla jsem si vybavit, co se stalo. Matně mi před očima mžikali stromy, silnice, můj náklaďáček a pak… nic. Procitla jsem. Náraz, vzpomněla jsem si na tu velkou ránu. Jela jsem zrovna k Edwardovi, ale z ničeho nic jsem ztratila kontrolu nad svým náklaďáčkem. Narazila jsem do stromu.

Uvědomila jsem si to, cítila jsem to zděšení. Jsem mrtvá?

,,Ano, jsi.“ Teprve teď jsem si všimla postavy, která stála jen metr od mé postele. Byla to nádherná žena, a na zádech… na zádech měla křídla! Bože, jako bych nebyla už zvyklá na nadpřirozené postavy. Ale andělé? V ty jsem nevěřila, vždyť jsem měla v životě takovou smůlu, jak my mohli existovat andělé?

„Zajímavá otázka. Myslím, že si neuvědomuješ všechno to štěstí, co tě potkalo.“ Promluvila na mě sametovým hlasem. Teď jsem si uvědomila další věc. Já jsem přece nic neřekla! Ona mi čte myšlenky!

„Ano,“ řekla, jako by to bylo samozřejmé. Ale jak to? Vždyť Edward…

„To je něco jiného, to bylo za tvého pozemského života, ale přede mnou je tvá mysl otevřená,“ odpovídala mi na nepoloženou otázku a na tváři se ji objevil úsměvný úšklebek.

„Kde to jsem?“ Položila jsem otázku nahlas, i když jsem věděla, že by stačilo jen pomyslet.

„Další zajímavá otázka. Dejme tomu, že v nebi, pojmenuj si to jak chceš,“usmála se na mne. Prohlížela jsem si její křídla… byla tak krásná! Obrovská, každý pták by je jí určitě záviděl, sněhově bílá, tak nevinná… Připadala mi jako nejúžasnější a nejkrásnější bytost na světě. Tedy, vlastně druhá…

„Díky za skoro-lichotku.“ Ušklíbla se. Měla jsem tolik otázek, nevěděla jsem, na co se zeptat dřív, ona mne však předběhla, ještě než jsem mohla něco vyslovit.

„Jak si sama poznala, jsi mrtvá. Mimochodem, jmenuji se Lori. Byla jsem tvůj anděl strážný,“ Anděl strážný? Byla? Ignorovala mé otázky a pokračovala. „Každý člověk, který umře, dostane svého svěřence, o kterého se musí starat až do svěřencovi smrti. Lidé nás nevidí, neslyší a necítí. Přesto jim můžeme pomáhat, ale to je na tobě, abys poznala jak. Každý z nás se to musel naučit.“ Hleděla mi upřeně do očí. Ona sama je měla sněhově bílé. Nádherné. Druhé nejkrásnější oči, které jsem kdy spatřila. Ušklíbla se. Ach, budu si muset hlídat myšlenky.

„To už za chvíli nebudeš muset dělat. Andělé mezi sebou neslyší své myšlenky.“ Pochopila jsem to špatně, nebo mi právě oznamuje, že ze mne bude anděl? „Ano, je to tak. Už jsem říkala, že každý se jím stane. Každý člověk.“ Lori se zhluboka nadechla. Poznala jsem, že mi teď řekne něco důležitého.

„Každý nastávající anděl má volbu,“ pozastavila se a hleděla na mne. Já ovšem samozřejmě nic nechápala. Volbu? „Ano, volíme si… koho budeme opatrovat. Můžeš si zvolit kohokoliv, kdo je živý.“ Chápala jsem na co narážela. Ona věděla, koho si vyberu. Ona to věděla a na jejím hlase bylo znát, že s tím rozhodně nesouhlasí, i když proti tomu nic nezmůže.

„Edward,“ zamumlala jsem. Blýsklo ji v očích.

„Toho jsem se bála, víš, nikdo si ještě nevybral upíra za svého svěřence, možná proto, že neumírají, možná proto, že k nim mají odpor… přece jen, takových upírů jako on moc není.“ Viděla jsem starost v její tváři. Ale ona věděla, jak to dopadne.

„Lori, jak…“ „Neměj strach, Bello. Vše ti vysvětlím, ale pak budeš mít před sebou těžký úkol. Vybrala jsi si ho sama.“ „Já vím, a nechci na tom nic měnit.“ Odpověděla jsem s trochou odvahy. Smutně na mne hleděla, ale pak se její tvář doslova andělsky usmála.

„Víš, jsi jedna z nejčistších bytostí. Po tvé smrti jsi se přesunula hned sem. Tvoje duše je tak čistá… vyhla jsi se očistci.“ Její slova mne zaujala. Já a čistá? Úsměvně jsem se zašklebila. Viděla můj výraz. Usmála se.

„A teď k tvojí přeměně,“ řekla. To slovo, přeměna, ve mne vyvolalo vzpomínku. Kolikrát jsem Edwarda prosila, aby mě přeměnil. V upíra. Nemusela jsem zemřít…

„Tak o tomhle už nikdy nepřemýšlej!“ křičela na mne Lori. V jejím hlase byl vztek. Proč ji to tolik vadilo?

„To ti vysvětlím jindy. Promiň, že jsem na tebe vyjela, někdy to pochopíš. A teď,“ přistoupila ke mně a pomohla mi vstát z postele. „Zavři oči,“ špitla sladce. Neubránila jsem se tomu. Moje víčka samovolně klesla.