Angels
Autorka: Janna
Bože můj,
jaktože jsem to neviděla dřív? Něco takového a já to uvidím až úplně
těsně před… NE!
Všichni tři
jsme běželi jako snad nikdy. Hodně rychle i na upíra, pomalu bych si
troufla tvrdit, že jsme byli rychlejší než světlo.
Snažila
jsem se soustředit na vize, ale byli hodně neuspořádané a neustále se
měnily. Frustrovalo mě to. Dobíhali jsme na to místo, kam mě vize – a
v poslední vzdálenosti i čich – vedly.
Měli jsme
štěstí. Ještě tam nebyli. Esme a Carlisle se právě věnovali nějakému
jelenovi, ale sotva nás spatřily, byli ve vteřině u nás.
„Co se
děje?“ zeptal se Carlisle, když uviděl naše zmučené tváře. „Novorození,
Carlisle, jdou po nás, počítám že by tu měli být asi do minuty a půl.“
„Cože?“ zašeptala nevěřícně Esme. „Kolik jich je?“
„Nevím,
Esme, mění se to, oni bojují i proti sobě, to by mohla být naše výhoda,
zhruba 28 až 30, nevím to jistě.“ Zděšení, to bylo to, co prolétlo na
tvářích Esme i Carlisle.
„To snad…“
zamumlala vyděšeně Esme.
„Sakra, kde
je ten Jasper s Edwardem?“ nadávala Rosalie. „Budou tu za tři minuty.“
Řekla jsem. Všichni pochopili, že Edward s Jasperem dorazí asi pozdě.
Nikomu to nedodalo sebevědomí.
Dokonce ani
Emmett neměl žádnou vtipnou připomínku. To znamenalo, že tato situace je
sakra zlá. Chvíli jsme jeden na druhého zírali a pak to přišlo.
Nejdřív
jsme všichni ucítili silnou upíří vůni. „26.“ Zašeptala jsem. Pochopili
to, počet se trochu zredukoval. Ale pořád, co zvládne 7, respektive teď
jen 5 upírů proti 26 novorozeným, kteří jsou navíc pohánění
neuvěřitelnou silou své vlastní nespotřebované krve?
Vize byly
stále chaotické. Nedalo se z nich nic vyčíst.
Samozřejmě,
Carlisle se snažil vyjednávat.
„Než
uděláte to, co chcete udělat, můžete nám to objasnit?“ začal.
„Objasnit?“ řekl jeden z upírů a hlasitě si odfrkl. „Copak to není dost
jasné? Na tomhle území není místo pro tolik upírů.“ Řekl jakoby nic a
přitom se škodolibě usmíval.
Jen opravdu
zřídka jsem viděla Carlisle rozzlobeného. Tato chvíle nastala.
„My jsme tu
byli dřív než vy. Je to naše území. Odejděte, my nechceme bojovat.“
Pronášel důkladně slovo od slova a já cítila, že to v něm začíná vřít.
„Pche,
nemusíte bojovat, alespoň rychle zemřete.“ Zasmál se ten upír.
Tak to bylo
příliš. Jako na povel jsme se všichni vyřítili na ně.
Neměly
žádnou strategii, ale byli silní.
Ještě než
jsem se vyřítila na jednu upírku, zahlédla jsem Jaspera s Edwardem. No,
konečně! Měly jsme alespoň malou naději.
Předvídala
jsem jejich pohyby, takže to bylo pro mě docela snadné. Než jsem se
nadála, byli tři upíři mou vinou mrtví.
Edwardovi
se dařilo obdobně, slyšel jejich myšlenky, věděl, jak má uhýbat. Emmett
využíval své velké síly, Rosalie se taky nedala zastrašit. Carlisle,
sice přes očividný odpor k zabíjení, taky docela prosperoval. Nejhůř na
tom byla asi Esme, ale i ta se stále držela. Jasper byl asi nejlepší
z nás všech. Přece jenom – měl v tou dlouholetou praxi, jeho jizvy to
dodnes dokazovaly.
Moc jsem ji
nevnímala, ale cítila jsem, že je nad námi, přeletuje nad každým z nás.
Už jsem chápala, jak může pomáhat. Fyzický svět neovlivní, ale mohla nám
dávat psychickou sílu, a ta se taky hodila.
Ale pak se
stalo něco strašného, něco, čeho budu navždy litovat, že jsem to
neviděla ve své vizi.
Na Edwarda
zaútočily čtyři upíři zároveň. Než jsme mu mohli kdokoliv pomoct, skácel
se k zemi. Měl kompletně protrhaný krk. NE! Nejen já jsem tohle slůvko
zakřičela, i když to bylo jen v mysli.
Vím, že
všichni to slyšeli. Všichni slyšeli ten jasný, plačtivý, pronikavý křik.
Bellin křik. Nesl se oblohou jako těžké černé bouřkové mraky.
„Neeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeeee!“
