Angels
Autorka: Janna
Zírala jsem
stále na to místo, kde jsem ji uviděla. Proč nechce abych ji viděla?
Udělala jsem jeden váhavý krok směrem k Bellinu místu. „Bello?“
zašeptala jsem. Ona mě slyší, to vím jistě. „Bello! Já vím, že jsi tu a
že mě slyšíš!“ Vykřikla jsem. „Prosím, ukaž se mi!“
Chvíli jsem
jen tak bezradně zírala na místo, kde byla. Už jsem se pomalu začala
vzdávat nadějí, když najednou…
„Alice,“
promluvil na mě Edward. Nechtěla jsem se na něj podívat, abych
nepropásla sebemenší změnu na Bellině místě. „Co, Edwarde?“ reagovala
jsem.
Nadechl se.
„Bella se rozhodla. Uvidíš ji.“ Ano!
Edward
došel ke mně a postavil se vedle mne. Stále jsem se tam dívala.
Najednou se začala objevovat taková mírná bílá mlha! To mi něco
připomnělo… NE! Teď na to nemysli! Letmým pohledem jsem se podívala na
Edwarde, jestli něco nezachytil z mých myšlenek. Zdálo se, že je vše
v pořádku.
Mlha se
začala zhmotňovat. Nejprve jsem viděla takové neurčitě rozmazané tvary.
Bylo to pro mě neobvyklé. Všechno jsem vždycky viděla ostře. Nezvyk.
Začala jsem
ji poznávat, ano, už opravdu vypadala jako Bella! Tak, jak jsem ji
zahlédla před tím, i když to bylo na pouhý okamžik. Dívala se na mě.
Upřeně. Zamyšleně. Nedůvěřivě.
Netrvalo to
ani pár vteřin a už jsem ji viděla v celé její kráse. Ano, byla mnohem
krásnější než předtím, když byla ještě živá. Edward při téhle
myšlence nepatrně zavrčel. Klid, bráško, já za to nemůžu, že mi
doslova lezeš na mozek. Bella se najednou uchichtla. Nevím čemu, ale
bylo mi to fuk.
Moje oči se
soustředily na její dvě největší změny. Jednak její oči – byli bílé,
mnohem bělejší než její… ano, opravdu, její křídla! Tak nádherná!
Okamžitě mi
to bylo jasné. Bella je anděl.
„Správně,
Alice. Jsi fakt chytrá.“ Podívala se šibalsky na mě. Než jsem stačila
něco říct, podotkla: „Ale vlastně tě musím trochu opravit. Já jsem
strážný anděl.“ Mrkla na mě.
„Bello, ty
slyšíš mé myš-,“ nestihla jsem to ani doříct. „Ano, Alice, ano – jedna
z výhod být andělem.“
Sakra, tak
to už je vrchol. Proč všichni musí umět číst myšlenky a já ne? Edward i
Bella vyprskly smíchy. „Neber si to tak, Alice. Máš taky výjimečnou
schopnost.“ Řekl Edward a objal mě. Jo, nádherná schopnost, když
například vidíte…
O ne,
sakra! V hlavě mi proběhla vize, kterou vídám téměř celý týden.
Nedokázala jsem to zastavit. Edward s Bellou to určitě oba viděli,
jelikož jejich tváře najednou ztvrdly. Každý zíral na toho druhého.
Myslím, že
nastal čas odejít. Řekla bych, že si ani nevšimli, jak jsem se vyplížila
ze dveří, ale to bych asi lhala.
Měla jsem
teď v sobě pomíchaných hodně pocitů. Já – mluvila jsem s Bellou! Něco mi
říkalo, že mám být šťastná, ale něco naznačovalo opaku… Nesmím se
ukvapovat, vždyť vlastně ještě nic pořádného nevím. Musím si promluvit
s Edwardem. Musím si promluvit s Bellou.
Co nejdřív.
